Jiří Tammer

Zmučená duše bloudí temnotou
tam, kam sluneční paprsky nemohou.
Vráží přitom do lidí
co její slepé oči nevidí.
Ztracená si připadá v koridoru bez jména,
v labyrintu ponurém,
bez oken, skrýší, tepla, molekul kyslíku,
topící se v zoufalství bezbřehém.

Zmučená duše bloudí temnotou,
k noční obloze vzhlíží s jistotou,
že hvězdy, které padají,
její přání vyplní.
Pomoci se domáhá s dlaní před sebou.
Lidé jí však míjejí v horizontu dní,
černé mraky táhnou oblohou,
čas pomalu utíká,
chlad se srdce dotýká,
pomocná ruka však nikde nečeká.

Zmučená duše bloudí temnotou,
dámě v černém kráčí vstříc.
Dámě v plášti vlajícím,
beznaděj, zoufalství, prázdnotu šířícím.
Chlad se vůkol rozlévá,
do noci a do ticha,
rozprostírajíc se v každý kout,
připraven ukončit její pouť.

Každý z nás může občas potkat svojí dámu v černém. Aby takové setkání neskončilo tragicky, je důležité uvědomit si jeden prostý fakt - na každého z nás někde čeká pomocná ruka, i když jí v té chvíli nemusíme vnímat. Stačí jen otevřít své srdce a mysl, ona si nás najde a vyvede nás na světlo.

Publikováno dne 10.06.2010.