Povrly, Severní Čechy

Povrly (německy Pömmerle nebo Pömerle) jsou obec rozkládající se na levém břehu Labe v údolí Královského potoka, asi 9 kilometrů východně od Ústí nad Labem v nadmořské výšce od 143 metrů. Prochází jimi železniční koridor Děčín - Břeclav a silnice I/62. S obcí Velké Březno na pravém břehu Labe je spojuje říční přívoz. V obci žije 2248 obyvatel. Západně od obce se nachází přírodní rezervace Kozí vrch. První písemná zpráva o obci pochází z roku 1186. Poblíž Mírkova se nachází zřícenina hradu Blansko.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Povrly#Historie

Den první, ubytování.

Tento rok jsme se po zhodnocení finanční situace rozhodli místo klasické dovolené vyrazit pouze na prodloužený víkend.  Při našich různých výletech jsme doposud poněkud zanedbávali Severní Čechy, proto se Děčín a Ústí nad Labem jevily vhodnými zástupci pro náš cíl. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vůbec někam jet přišlo tak říkajíc za pět minut dvanáct, bylo hledání vhodného ubytování adrenalinovou záležitostí. Najít měsíc před odjezdem volné ubytování pro pětičlennou rodinu je vskutku nadlidský úkol, pokud je člověk omezen finančními zdroji a nedává přednost ubytování pod stanem, širákem, v kempu, hostelu apod. nízkonákladových zařízení. Tedy, ne že by již kempy nebyly vesměs také obsazeny. Nejlevnější noclehy v soukromých chatách, apartmánech a levnějších hotelech tak startovaly na 2.500,- Kč za noc. Pochopitelně bez stravy, tedy i bez snídaně. Z tohoto důvodu mi přišlo jako malý zázrak když jsem na stránkách booking.com našel ubytování v objektu Apartments Venkovský dům nabízející ubytování za cca 1.076,- Kč za noc. V této ceně byly 2 samostatné ložnice s manželskými postelemi, sociální zařízení se sprchou a vanou a údajně i kuchyň s veškerým zařízením + obývací pokoj + venkovní bazén. Alespoň tak jsme to pochopili z popisu na stránkách, skutečnost však byla trochu jiná, jak jsme po našem příjezdu zjistili.

Cesta do Děčína probíhala v poklidu. Hned po vjezdu do města nás však navigace vedla k centru zkratkami v podobě uzoučkých cestiček vhodných spíše pro cyklisty a semafor, na kterém nikdy nezhasla červená, takže jsem si při čekání na zelenou stačil odběhnout na záchod, prostudovat mapu a pak už jsme jen sledovali, jak místní vesele projíždí na červenou. Nezbylo než je následovat a za semaforem si přečíst tabuli, že tento úsek je sledován kamerami. Do dnešní doby čekám zda mi přijde pozdrav od PČR ve formě složenky a výpisu z rejstříku trestných bodů. Zastavili jsme na parkovišti nákupního parku u aquaparku a přilehlých nákupních středisek (Kaufland, Teta, Sportisimo, Euronics, Dráčik). V čínském fast foodu jsme si dali oběd, v rychlém občerstvení si koupili grilované kuře k večeři a vyrazili hledat přístav. Po přesunu a úspěšném nalezení jsme v očekávání pokladny, ve které bude možné zakoupit lodní lístky na výletní plavbu z Děčína do Hřenska, vyrazili z parkoviště podél řeky k místu nástupiště na loď. Logika však zklamala, po prodejním místě palubních lístků ani památka. Nezbývalo než se vrátit k parkovišti a nahlédnout do místního turistického informačního centra, kde nám slečna sdělila, že objednat si účast na plavbě lze pouze telefonicky. Veškeré informace o plavbách lze získat na webu Labské plavební společnosti.

Po tomto krátkém průzkumu odstartovala naše výprava směrem k cíli. Zde přichází vřelé doporučení pro všechny kdo by stejně jako my přijížděli k "Venkovskému domu" od Děčína a jejich navigace jim radila uhnout pár kilometrů od Děčína pod viadukt na Malšovice - NEDĚLEJTE TO! Ignorujte navigaci a s klidem pokračujte stále rovně cca ještě nějakých 9 km až k odbočce na Povrly, teprve tam odbočte a po té se již držte navigace. Projedete Povrly, kolem krásného koupaliště s kempem a do kopce přes Mirkov až na místo určení. Předem upozorňuji, že uzoučké silničky vedoucí lesem do strmých kopců jsou zde všude a nelze se jim vyhnout. Po celou dobu se řidič modlí, aby nepotkal žádný vůz v protisměru, natož potom snad autobus. Nicméně takovýto nepříjemný úsek cesty je v tomto případě nejkratší, na rozdíl od původně navigací navržené cesty přes Malšovice. Neznaje zdejšího kraje jsme udělali onu chybu a jali se objevovat adrenalinový sport v podobě šplhání se vozem na hory po cyklostezkách, neboť si neumím představit, že tohle někdo projektoval jako obousměrnou vozovku pro osobní vozy, natož pro nákladní dopravu ve formě zásobování a veřejné dopravy. Čekala nás asi dvacetiminutová hororová jízda, naštěstí pouze s jedním střetem s protijedoucí dodávkou a to ještě v místě kde se dalo zajet částečně i mimo vozovku. Přesto nás čekalo centimetrové posouvání se, abychom si s protistranou nevyměnili v rámci družby svoje boční zrcátka. Poslední úsek  z Mirkova do cíle je asi nejstrmější na stoupání a bez zařazeného prvního rychlostního stupně bychom kopec nevyjeli. Po vyjetí z lesa se před námi rozprostřela pole a louky s pasoucími se kravami. Po pár metrech následovala odbočka na polní cestu uprostřed louky, která byla zahrazena závorou. Z tohoto důvodu jsme jí minuli, abychom si za pár okamžiků uvědomili, že široko daleko již jiná odbočka není. Co teď? Couvat se mi nechtělo, neboť zavazadlový prostor byl plně naložen a výhled zpětným zrcátkem vedl pouze k naloženým zavazadlům a kočárku. Pokračovat po neznámé cestě po právě prožité hrůze v očekávání jakéhokoliv protijedoucího vozidla se mi také nechtělo, neboť jsem netušil kde bude nejbližší možnost otočit se. Po stranách silnice byla louka,  která vypadala celkem bytelně a dokonce na ní byly vyježděné stopy, náklon od krajnice vozovky vypadal vcelku rozumně... Po delším váhání jsem se tedy rozhodl zkusit otočit se na místě. Toto rozhodnutí se pochopitelně vzápětí ukázalo jako velmi nešťastné. Silně jsem totiž podcenil naložení vozu a tak přestože sklon z vozovky na louku nebyl nijak extrémní, v našem případě to stačilo k tomu, aby si vůz začal krátce po couvání na louku sedat na prahy. Jelikož jsem si takovouto situaci předem připustil a couval proto po centimetrech, stačil jsem zastavit včas než vůz dosedl a následovalo vycukávání se přes ruční brzdu zpátky na silnici, za jiskření od prahů. Nyní již nezbývalo nic jiného než otočit našeho Forda Focus kombi opravdu na místě - pouze na ploše úzké silničky. V praxi to znamenalo x minutové posouvání se pár centimetrů tam, plný rejd doleva, pár centimetrů zpět, plný rejd do prava, pár centimutrů tam atd. atd. Když se konečně podařilo otočit a zkontrolovat podvozek vozu, byl jsem zpocený úplně všude. Po krátkém telefonu správci objektu a jeho svolení zvednout si závoru jsme konečně dorazili na místo, poněkud psychicky vyčerpaní.

První pohled na budovu nás moc nepotěšil. Respektive spíše na okolí budovy. Těšili jsme se, že si zahrajeme badminton, protože podle fotografií na booking.com se zdálo, že je okolo velká rovná zahrada. Zahrada zde sice byla, ale v kopci a ještě samý strom. Okolní louky také v kopci, žádná rovinka. Pan správce nás přivítal s tím, co tam děláme tak brzy když je na booking stanoven příjezd po 17. hodině, že nestihl vše připravit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že při vyplňování rezervace po mně systém přímo chtěl uvést v kolik hodin asi přijedeme a po zadání kolem 14. hodiny to bylo zaznamenáno i vytištěno jako speciální požadavek, na který bude brán zřetel. Správce prý nikde nic takového nečetl. Pozor tedy na dobu příjezdu - nehledě na to co si při vyplňování rezervace zadáte, stejně budete očekáváni až po 17:00 hod. Následovala prohlídka objektu a definitivní ztráta iluzí. Na stránkách booking.com je zaznamenáno, cituji: "Součástí apartmánů je TV s plochou obrazovkou, kuchyň s mikrovlnnou troubou a chladničkou i vlastní koupelna s vanou a ručníky." Nevím jak ostatní, ale my to pochopili tak, že když si objednáme jeden apartmán, budeme mít vlastní TV, vlastní koupelnu s vanou, vlastní kuchyňku s mikrovlnkou a chladničkou. Nic z toho však nebyla pravda. Náš apartmán skládající se ze dvou oddělených místností se nacházel v patře, zatímco kuchyň, obývák, ve kterém jediném byla TV a koupelna s vanou byly v přízemí a byly sdílené nejen pro oba apartmány, ale navíc i pro pana správce, který v objektu bydlí. V praxi to vypadá tak, že se dělíte o koupelnu, ve které má pan správce vlastní kartáček na zuby, ručníky, župan, holení a další věci, dělíte se o ledničku, ve které má pan správce vlastní jídlo (některé pamatovalo asi i lepší časy), o kuchyň, ve které nebyla po mikrovlnce ani stopa a o obývák se sedačkou a TV. V patře mezi oběma pokoji je sice k dispozici vlastní koupelna s toaletou a sprchou, nicméně sprcha se nesmí používat s odůvodněním, že především cizinci se neumí sprchovat a vždy pana majitele vytopí. Šok z toho co všechno budeme sdílet s panem správcem (mimochodem, na booking.com nikde není ani zmínka o tom, že správce bydlí v objektu) umocňoval vzhled veškerého zařízení a místností. Vše vypadalo jako z minulého století a zašle. Nádobí jsme se ani neodvážili použít a raději si zakoupili papírové. V každém rohu každé místnosti na nás vykukoval pavouk. Všude spousta drobnějších věcí, porcelánu, květináčů s květinami, různých osobních věcí - prostě to vypadalo jako když jsme vpadli někomu k domů a zabydleli se mu v jeho obýváku a ložnici. Kdo má malé děti asi pochopí, jaké to je stále potomka hlídat a napomínat ve stylu "tamto neber, s tímhle si nehraj, dej to zpátky, neupusť to, k tomu nechoď, rozbije se to" atp. Spousta malých věcí je pro děti velkým lákadlem. Naopak odpadkový koš nebyl v patře žádný a odpadky se musely nosit dolů vedle kuchyně. Dalším šokem byly schody vedoucí do patra k našemu apartmánu. Zřejmě ve stylu zdejší krajiny byly úzké jak na šířku tak do hloubky a strmé jako pro horolezce. Pustit na ně samotné dvouleté dítě by byla vražda a jeho nošení nahoru a dolu znamenalo scházet schody natočen na bok, jednu nohu po druhé, jednou rukou se držet křečovitě zábradlí a na druhé ruce balancovat s dcerou tak, aby se v dolní části schodiště nebouchla do hlavy o podlahu patra. Není mi jasné jak tyto schody zvládají postarší lidé, případně lidé s pohybovými problémy. Těm a rodinám s malými dětmi tento apartmán nedoporučuji. V rámci seznamování se s ubytováním jsme ještě obdrželi pokyny ohledně ubytovacího řádu, mezi které patřil onen zákaz sprchování v patře, dále příkaz používat výhradně zdejší toaletní papír (kvůli jeho recyklovatelnosti ve zdejší jímce), zákaz házení dámských hygienických potřeb do záchoda, příkaz šetřit vodou (vlastní studna), příkaz dodržovat večerní klid po 22.hodině a zákaz konzumovat jakékoliv potraviny kdekoliv jinde než v obývacím pokoji, v tom jediném se smělo jíst. Což pro rodiny s malými dětmi znamená kvůli každému jogurtu a svačince absolvovat slézání schodů s dětmi. Sečteno, podtrženo, když jsme se po tom všem usadili nahoře v pokoji na rozvrzanou postel, měli jsme sto chutí otočit se a jet domů. Pravda, za 3.200 Kč na 3 noci jistě nelze čekat zázraky a koneckonců jsme mohli dopadnout ještě mnohem hůře, přesto to pro nás bylo velké zklamání, neboť jsme si ze stránek booking.com udělali jistou představu a realita bylo absolutně jiná. Na druhou stranu, abych stále jen nekritizoval, musím zde vyzdvihnout pana správce. Člověk je to velmi milý, vstřícný, společenský a hodný. Rád si s námi večer poseděl u pivka v altánku a popovídal si o všem možném, nabízel nám večerní grilování, dokonce se nabídl, že by nám ráno obstaral čerstvé pečivo k snídani. Rozumněli jsme si s ním.

Po téměř heroickém výkonu v podobě sestěhování veškeré bagáže do našich pokojů jsme se rozhodli vyklidit bojiště a jet se seznamovat s nedalekým okolím. Mezi to patřilo i Ústí nad Labem, ve kterém jsme si jako základnu vybrali OC Fórum, neboť jsme si chtěli dokoupit nějaké zásoby. Při procházení OC nás nejvíce zaujala prodejna Alpine Pro s novou kolekcí z OH, jídelní koutek kde byla k dispozici čínská, česká i vegetariánská kuchyně a v kavárně Fresh Cafe jsme ochutnali výbornou kávu, zmrzlinový pohár i koktejl. Následoval nákup základních potravin v Bille a poněkud rychlý úprk pryč. Rychlý proto, protože Lucka objevila svůj ráj v podobě všudepřítomných atrakcí pro děti - dětské koutky, prolézačky, domečky, auta, koně, jezdící mašinku atd. a my jí z OC nemohli dostat. Nakonec se to po 3 hodinách povedlo za hysterického řevu, který jí od této chvíle zůstal až do našeho návratu domů, kde podobné výjevy předvádí při každé návštěvě jakéhokoliv obchoďáku, ve kterém je sebemenší atrakce pro děti, bohužel. I to je stigma naší letošní dovolené. Do této doby byla "rozumná" a vždy jí stačilo na chvilku atrakci vyzkoušet a následně bez protestů, v klidu opustit. Po návratu na pokoj jsme si naordinovali večer zábavy ve formě her. Kromě stolní hry proběhla i ústní hra inspirovaná TV pořadem Partička, kdy se ve skupince vypráví příběh s tím, že každý účastník řekne jedno slovo a další musí navázat na něj, což někdy přinese vcelku zábavné příběhy. Nechyběla ani oblíbená "Hádej kdo jsem" a uzavřela to RPG detektivní hra. Ve skupince se určilo jakou kdo má roli (například vyšetřovatel, patolog, technik apod.) a kolik slov může používat. Například vyšetřovatel mohl v každém kole použít pouze 3 slova, patolog 2, technik 1 atd. Takto se postupně začal odvíjet detektivní příběh. Vymyslela se zápletka, po té každý ze skupinky hrál svojí roli a všichni se museli operativně přizpůsobovat momentální situaci a odvíjenému příběhu. Noc proběhla v poklidu, což bylo také naposledy.

Den druhý, Větruše.

Plán na tento den byl jednoduchý. Ráno brzy vstát, jet do Děčína k přístavu, nasnídat se tam v cukrárně a zkusit si objednat místo na parníčku, se kterým by manželka s dětmi vyrazili do Hřenska, zatímco já bych tam pro ně sjel autem, nabral je a pokračovali bychom dál k německé hranici. Původně jsme chtěli v Hřensku navštívit zdejší přírodní klenot - Pravčickou bránu. Bohužel, kvůli časové náročnosti to nedopadlo, Lucka by ten pochod ještě nezvládla.