Písek, Jižní Čechy
Písek je jihočeské historické město (dříve krajské, sídelní město Prácheňského kraje, později okresní, nyní obec s rozšířenou působností) na řece Otavě, založené roku 1243. V roce 2011 zde žilo téměř 30 tisíc obyvatel. V Písku se nachází nejstarší dochovaný český most ze 13. století, hrad, kostel Narození Panny Marie, který je dominantou města a je na něm umístěna hodinová věž, a částečně zachované hradby zbořené během průmyslové revoluce. O Písku se někdy říká, že má univerzitní charakter, protože je v něm více středních škol, než je pro města takové velikosti obvyklé. Od roku 2003 zde působí i soukromá vysoká škola, Filmová akademie vzniklá z VOŠ. Písek má 2 divadla, kulturní dům, nemocnici, fotbalové hřiště a hřebčinec. Centrum města spolu s širším okolím je kompletně rekonstruované. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. V rámci rozvíjejícího se turismu se v centru města nachází infocentrum.
Den první, Karlštejn.
Po zadání cíle cesty do GPS nám navigace vypočítala jako nejrychlejší trasu Dvůr Králové nad Labem - Písek přes Prahu, z čehož jsem nebyl vůbec nadšený, předpokládajíce problémy s blouděním. Vzhledem k tomu, že jsme si však potřebovali něco zařídit v Buštěhradu, odhodlal jsem se svěřit náš osud zcela do rukou navigace a směle vyrazit do víru velkoměsta, doufajíce, že právě tomu víru se vyhneme při jízdě po pražském okruhu. Doufal jsem marně, pochopitelně. Navigace nás zklamala hned při první překážce v podobě práce na silnici. Byli jsme svedeni z okruhu do slepé, bohužel i jednosměrné ulice, načež jsme se museli vracet v protisměru a to byl při přítomnosti policejních hlídek na každém rohu skutečně adrenalin. Po takřka zoufalém odevzdání se navigaci jsme započali hrůzyplnou cestu po Praze, nemajíce nejmenšího tušení kam vlastně jedeme. Po cca 40 minutách jsme však byli navedeni opět na okruh a nasměrováni do naší první zastávky.
Z Buštěhradu jsme vyrazili směr Plzeň, abychom po chvíli odbočili na Písek. Cestou jsme nemohli minout jednu z našich nejznámějších kulturních památek - hrad Karlštejn. Po zaparkování na centrálním parkovišti jsme se vydali turistickou uličkou vzhůru ke hradu. Jako dopravní prostředek jsme zvolili svoje nohy, místo přistaveného koňského povozu. Někteří lidé kritizují marketingové pojetí cesty na hrad a všudypřítomné obchůdky s univerzálními suvenýry. Pravda je, že mně samotnému vadí naprosto stejné, kýčovité suvenýry, které jsou k dostání na všech turisticky významných místech. Stejné věci si tak můžete koupit cestou na Karlštejn, stejně jako v podzámčí Hluboké nad Vltavou a zrovna tak na chlup stejné suvenýry vám ochotně nabídnou rusky mluvící spoluobčané na Václavském náměstí. Nicméně, obchodní ruch mi konkrétně zde nevadil, spíše mně zpříjemňoval cestu a dával zapomenout na bolavé nohy. Nejvíce jsem ocenil lahodné vůně čerstvých frgálů lynoucí se z pekařství, sladké vůně palačinek připravovaných přímo před hosty místní cukrárničky a v neposlední řadě svůdnou vůni šťavnatého jeleního steaku se zelím, dančích medailonků s brusinkovou omáčkou, případně ostrého kančího guláše vycházející z několika místních hospůdek, před kterými postávaly lepé děvy oděné v dobovém kroji a lákaly turisty do gurmánského nebe. Právě majitel zmíněné cukrárny zvolil velice zajímavou marketingovou strategii. Zatímco vybrat si nápoj, zákuseček, zmrzlinku či specialitu - palačinku s libolvolným ovocem či nutelou můžete, platit za to nemusíte ! Už při výběru nám řekl, že zaplatit můžeme až po konzumaci a to pouze, pokud nám bude chutnat, jinak platit nemusíme. Na první pohled je to bláznivý nápad, na druhou stranu je geniální. Především kvůli jeho chování, jeho uměleckému podání přípravy palačinek přímo před námi, jeho vtipům i chuti připravených dobrot, ale i kvůli této nabídce jsme nejenže zaplatili, ale ještě přidali tučné spropitné. Jelikož tak učinila většina ohromených hostů, ve výsledku, podle mého názoru, majitel cukrárny vydělal daleko více než kdyby občerstvení zdarma nenabízel. Jako ojedinělý obchodní trik je to úžasné, jen škoda, že se to nedá praktikovat plošně. Pokud by se takto začali chovat všichni provozovatelé stravovacích zařízení, obávám se, že strávníci by se velmi rychle přizpůsobili a na myšlenku neplacení by si rychle zvykli. Nejen gurmánské a nákupní požitky však cesta na hrad nabízí, ale třeba i zážitek ve formě vyfocení se s dravcem na ruce. Když však tuto atrakci nabídl pán oblečený v dobovém loveckém kostýmu mé manželce, odvětila mu, že děkuje za nabídku, ale z ptáků má fóbii. Chudák nevěděl co na to říci a podle jeho "duchapřítomného" výrazu soudím, že zvažoval zda si z něho dělá srandu, nebo je to myšleno vážně. V každém případě bych řekl, že cestou na hrad jsme posbírali více zážitků než při vlastní prohlídce hradu. Již na nádvoří hradu jsem se rozčílil když jsem v prodejně turistických zámek chtěl zakoupit stampku. Paní prodavačka mi oznámila, že "takovou věc" oni neprodávají, protože prodávají pouze oficiální ražbu turistických známek, takže nějaké napodobeniny oni nevedou. U člověka, který má být oficiálním prodejcem turistických známek mě naštvala nejen základní neznalost jejich vlastního sortimentu, ale ještě více její pohrdavý, jízlivý až arogantní tón hlasu. Mimochodem, přestože je Karlštejn uveden jako oficiální prodejní místo stamp medaile, v celé obci jsem na ní nenarazil a to jsem vymetl snad všechny krámky včetně turistického centra. Při prohlídce hradu jsme byli nejvíce zklamáni nám přidělenou průvodkyní. Tato dáma ve svém šedém, nezáživném kostýmku, s rovnými, černými vlasy po ramena a ofinou, působila již od pohledu chladným a přísným dojmem. Její výklad byl naprosto monotónní, bez záchvěvu jakýchkoliv emocí, doslova uspávající, takže jediné věci, které jsem si z prohlídky jedné z největších kulturních památek odnesl byly 3 nezapomenutelné informace. Karel IV. byl mimořádně čistotný muž na svou dobu a ruce i obličej si myl dokonce 2x měsíčně. Až jednou konečně někdo vynalezne stroj času schopný cestovat do minulosti, nechám si patentovat speciální oblek pro cesty do středověku. Bez obleku proti biologickým zbraním by tam totiž našinec nepřežil ani minutu. Suchému záchodu zabudovanému na věži a ústícímu pod věž se říkalo spisovně "Výsernice". Nejmladší člen vojenské posádky byl jednou za čas vysílán na louku pod věž sbírat mnohadenní úrodu. Chudák. Slavný drakobijec Jiří z Poděbrad nezabil draka, jak se mylně domníval, nýbrž krokodýla. Holt, také nemohl znát každé zvíře na světě, kdo by mu to vyčítal. Možná, že s jinou průvodkyní bych si zapamatoval více, nebo bych měl alespoň hezčí vzpomínky. Před odjezdem jsme ještě navštívili veřejné toalety na centrálním parkovišti, které nás mile překvapily - čisté, voňavé, prostorné.
Z Karlštejna jsme již mířili rovnou do cíle cesty, Písku. Rovnou to tedy nebylo, neboť navigace několikrát ztratila signál a v tom okamžiku jsme se ztratili i my, neboť autoatlas jsem zapomněl doma, jak jsem záhy zjistil. Přesto jsme ve večerních hodinách dorazili v pořádku na místo.