Obec Liptovský Ján leží v malebném Janském údolí v blízkosti dálnice D1 ze Žiliny do Prešova asi 20 km jihovýchodně od Liptovského Mikuláše . Má necelou tisícovku obyvatel, ale přesto určitě stojí za návštěvu. Historie, Památky, Okolí a výlety, Venkovní koupaliště, Lázně, Zimní radovánky, Koupaliště „Pri Kadi“.

Pro naší první společnou zahraniční dovolenou jsme si vybrali malebný kraj Slovenska. Motivy byly především 2 - finančně dostupnější než kterákoliv dovolená u moře a navíc se člověk alespoň všude domluví česky. Kromě toho pro nás coby milovníky přírody byla oblast Tater jednoznačným rájem (alespoň v létě, milovníky zimních sportů nejsme.) Trasu ze Dvora Králové nad Labem jsem naplánoval pro mě dosti zajímavou, však mně to také zabralo přes 3 hodiny studování map a především googlení zajímavých míst po cestě. Těch bohužel bylo tolik, že bychom na místo určení jeli asi týden. Proto jsme po zjištění, že s pouhými 4 zastávkami na odpočinutí si od řízení a nějaké to jídlo nám i tak cesta zabere 16 hodin, přehodnotili situaci a zvolili si přímou, nejkratší cestu, která se ovšem nezdála ničím zajímavá. Přesto zde zmíním alespoň ty 4 zastávky na původně plánované trase. První byla Veverská Býtýška u Brna. Představoval jsem si, že se zde projdeme kolem hradu Veveří, projdeme se po Junácké louce a podíváme se na brněnskou přehradu. Další zastávku jsem plánoval v Břeclavi čistě z praktických důvodů - kousek od dálnice je Tesco na doplnění zásob před hranicemi, šance doplnit nádrž ještě relativně "levným" benzínem za koruny místo drahých EUR a jedna z posledních šancí koupit slovenskou dálniční známku. První již zahraniční zastávkou měla být Bratislava. Zde jsme kvůli dětem chtěli navštívit alespoň ZOO s dinoparkem a následně se najíst na zdejším asi nejromantičtějším místě - Kamzíku. Jedná se o naší libereckou obdobu Ještědu. Restaurace na TV věži,která se otáčí a je vidět celá Bratislava jako na dlani. Poslední zastávkou měly být Piešťany kde jsem si chtěl prohlédnout slavný lázeňský park. Místo toho jsme však nakonec vyrazili po trase Dvůr Králové nad Labem - Hradec Králové - Vysoké Mýto - Litomyšl - Moravská Třebová - Olomouc - Valašské Meziříčí - Bytča - Žilina - Ružomberok - Liptovský Mikuláš - Liptovský Ján.

Den první, cesta na místo určení.

Hned při odjezdu jsem si říkal, že ikdybychom měli nákladní automobil, byl by zcela jistě narvaný až po střechu zcela nezbytnými věcmi... Cesta probíhala kupodivu bez problémů. Aniž bychom často zastavovali, děti zvládaly cestu v 36 stupňovém horku dobře, především díky klimatizaci. Až do Žiliny bylo vše v pořádku. Hned za Žilinou se však cesta změnila na menší peklo. Čekalo nás 30 km poposouvání se 5 km rychlostí s čekacími přestávkami v dvoukolonové zácpě ze Žiliny do Martina. Cesta vede přes lesy kde nic není a zastavit třeba na záchod znamenalo vyhodit cestujícího z auta, aby vykonal svojí potřebu metr od poposouvajících se dalších vozů přímo před zraky stovek lidí a následně vás doběhl někde o pár set metrů dál, neboť čekat na něho bylo nemyslitelné a způsobilo by to nejen ještě větší dopravní kolaps, ale pravděpodobně i újmu na zdraví díky silně podrážděným řidičům. Naštěstí z nás nikdo postižen urgentní potřebou nebyl. Tento 30 km úsek jsme zvládli za necelé 3 hodiny... Když už jsme se radovali ze zředěné dopravy a uvolnění místa na silnici, dojeli jsme do Ružomberku, což je město semaforů rozmístěných pár metrů od sebe. Zde nás čekala už jen cca kilometrová fronta aut poskakujících mezi semafory. Díky těmto hrůzyplným zážitkům jsme dorazili do cílové obce značně vyčerpaní ve 20:30 hod. kdy jsme se jali v naprosté tmě hledat náš penzion. Naštěstí byl sice až na konci obce, ale u silnice, takže nám hledání zabralo méně času než jsme předpokládali. Když jsem se pana recepčního s hrůzou ptal zda takovýto provoz je zde na jediném hlavním spoji obvyklý, ujistil mě, že v pátek kdy se spousta obyvatel žene ze západu na východ (důvod takové migrace mi nevysvětlil, asi nějaká slovenská specialita) většinou ano a pokud je navíc prodloužený víkend, neboť na toto pondělí připadl státní svátek (kterých mají mimochodem na Slovensku více než my) tak je to celkem zaručené.

Den druhý, Penzion Horec.

Po včerejší vyčerpávající jízdě jsme se dnes rozhodli nenásilnou formou seznamovat se s nejbližším okolím. První pohled za světla tedy mířil z oken našeho apartmánu. A byl to hezký pohled, to se musí uznat. V dálce jsme viděli Tatry, přímo pod sebou termální bazén, okolo dětské hřiště, za ním hned veřejné koupaliště a naproti zajímavý hotel. Výbava apartmánu byla také více než dostatečná. Nechyběla lednice, konvice na vodu ani mikrovlnná trouba. LCD TV pochopitelně se satelitem včetně některých českých programů. Rozdělen byl do předsíně, koupelny se sprchovým koutem, obývacího pokoje s rozložitelným gaučem a ložnicí. Ke službám penzionu patří například společenská místnost kde mají hosté k dispozici stolní tenis, stolní fotbal (za poplatek), PC s internetem, herní konzoli Xbox, herní konzoli Nintendo Wii, velkou LCD TV, PC s hrami, biliár (za poplatek). Dále potom je zde možnost zdarma venčit nádherné dva psi (Berndský salašnický), což je úžasný nápad jak zabavit děti a zároveň i dopřát pohyb psům (oboustranně výhodná služba). Nechybí ani půjčovna kol (za poplatek), pořádané společné poznávací výlety autobusem (za poplatek), sauna, fitness, restaurace, venkovní malý bazén pro nejmenší, dva venkovní bazény s termální horskou vodou a zcela zdarma možnost navštěvovat 350 m vzdálený krytý bazén v sousedním hotelu Avena. Z Liptovského Jánu je to po dálnici pouhých 7 km po dálnici do Liptovského Mikuláše kde je hned u sjezdu z dálnice obchodní zóna. Nechybí OKAY, Tesco, Kaufland, hypermarket s elektronikou a nábytkem, pizzerie a další obchůdky. Dá se proto říci, že naprosto vše je v dosahu. 1.5 km za Liptovským Jánem se nachází také 150 km dlouhé podzemní jeskyně a začínají zde turistické trasy po národním parku Nízké Tatry.

My využili den koupáním v termálním bazénu, nákupy potravin v obchodní zóně, procházkou po blízkém okolí, hraním her na konzolích (nezapomenutelný zážitek vidět boxovat syna na Nintendo Wii - břišní tanečnice by mohly závidět), hraním stolního tenisu a relaxací na pokoji.

Den třetí, herní den.

Po noční bouřce a průtrži mračen bylo od rána zataženo a chladno. Počasí tedy ani na koupání, ani na kdovíjakou turistiku. Rozhodli jsme se proto strávit den hrami. Zapojili jsme tedy předtím objevené herní konzole a uspořádali kupříkladu rodinný turnaj v bowlingu na Nintendo Wii. Ač jsem ze začátku vedl a říkal si, že kdybych v reálném bowlingu házel běžně 184 bodů (ne svých reálných průměrných 80) tak jsem vcelku spokojený, po pár hrách jsem začal končit na posledních příčkách. Pouze moje 7 letá dcera se mně "jen" vyrovnala, syn začal házet více než já a manželka mě převálcovala se svými 225 body. Zkusil jsem i tenis, nicméně to jsem po chvíli máchání rukou vzdal. Nejenže mně dělalo problémy načasování kdy udeřit, abych se vůbec do míčku trefil, ale jak se do něho trefit tak, aby letěl kam bych si představoval, na to jsem doteď nepřišel. Asi k těmto moderním zařízením nemám vlohy, předsi jen jsem byl "odkojen" na 8 bitovém Sinclair ZX Spectru (pamětníci si teď jistě sentimentálně povzdechnou), takže inklinuji spíše ke klávesnici PC. Co však nemohu bezdrátové technologii upřít je velmi pozitivní vztah ke zdraví člověka. Na rozdíl od neustálého vysedávání u klávesnice se při hraní na bezdrátové konzoli člověk nejen slušně zapotí, ale také protrénuje patřičné svaly. Po pár hrách bowlingu jsem skoro necítil ruku a rozhodně jsem se spotil daleko více než u skutečné hry s bowlingovou koulí. Při tenisu jsem úplně cítil jak těžké je dát takovou ránu, abych tenisák umístil na polovinu soupeře. Při boxu se syn "natančil" až dost, takže si myslím, že hraní si s touto technologií je daleko užitečnější než zcela pasivní počítačové hry, které člověku přinesou jen zdeformovanou páteř, zánět karpálních tunelů, zkažené oči a nadváhu k tomu. A to ani nemluvím o tom, že pro Nintendo existují programy pro speciální cvičení - pilates, aerobic, posilování, joga, cvičení na redukci váhy apod.

Nicméně, nejen moderními hračkami člověk je živ, na řadu přišel opět i stolní tennis, při kterém jsme si užili spousty legrace a bohužel taktéž nechtěného pohybu při věčném honění míčku po celé místnosti a jeho vyšťourávání ze všech koutů. Na řadu přišly i karetní hry jako legendární Černý petr a novější hra Monopoly v karetním provedení.

Den čtvrtý, Štrbské pleso.

Dnes jsme podnikli výlet na moje vysněné místo - Štrbské pleso. Toto překrásné místo ve Vysokých Tatrách je skvělým místem jak pro vysokohorskou turistiku tak pro pohodové, romantické procházky podél pobřeží jezera. Turistický ruch zde jistě kvete, alespoň soudě podle množství turistů a stánků se suvenýry. Dají se zde provozovat i adrenalinové sporty jako bungee jumping (pro sebevrahy ideální místo). Nechybí zde pochopitelně ani možnost stravování, ať již v některém z hotelů, nebo v kolibě přímo u jezera (kde mimochodem obyčejná česneková polévka stojí okolo 2.50 EUR), nebo v běžném stánku s rychlým občerstvením typu langoš, hambáč, párek v rohlíku apod. Dokonce i prodejna s potravinami zde je, takže lze zvolit obyčejný rohlík se salámem.

Odpoledne po příjezdu na hotel jsme chvíli relaxovali při zpracovávání pořízené fotodokumentace a posléze jsme si šli opět zatrénovat bowling. Tentokrát jsem zvedl své skóre na 217 bodů, dal jsem 5x strike za sebou a 2x spare. Musel jsem však už házet levou rukou, neboť pravou pomalu ani nezvednu jak mám namožené svaly. Potom jsme si se synem zahráli golf, což mě v podání Nintendo hry bavilo.

Den pátý, místní kuchyně.

Po včerejším výletě jsme dnešek opět věnovali relaxaci v penzionu. Zajeli jsme si do místní prý vyhlášené pizzerie, abychom tam dětem koupili jejich oblíbenou pizzu s kuřecím masem. Problém byl, že žádnou takovou tam neměli, nicméně za 3.50 EUR (včetně krabice) nám udělali pizzu na přání - tedy pouze s kuřecím masem, rajčaty a sýrem. Měla cca 680 g, takže nic moc velká za tu cenu, u nás doma by vyšla levněji, ale prý byla docela dobrá.

Horší problém bylo sehnat zeleninovou polévku, na kterou dostala chuť manželka. V Tescu sice prodávají již "hotové" polévky ve sklenicích, ale musí se stejně vařit a my na pokoji měli pouze mikrovlnku. Řekli jsme si tedy, že obětujeme jednou nějaká EUR přímo v penzionu za jídlo a zkusili jsme to tam. Bohužel jsme nepořídili, neboť zde vaří pouze přesný počet předem objednaných obědů. Odkázali nás ale do spřízněného hotelu vzdáleného 350 m, ve kterém máme možnost využívat zdarma i krytý bazén. Vyrazili jsme tedy do hotelu Avena. Musím říci, že tento typ hotelů není právě můj šálek čaje, já mám raději osobitější, menší penzionky, jako právě "náš" Horec. V Aveně i jídelna působila neosobně, maximalisticky a příliš účelově, podobně jako závodní jídelna. Dalším problémem byl pohled do jídelního lístku. Polévku zde měli každý den pouze jednu a to dle denní nabídky, takže bez výběru. Na štěstí nás tam nahoře asi někdo vyslyšel a právě dnes měli zeleninovou, manželka mohla zajásat. Já bych si z daných jídel nedal nejraději nic, nic mě nezaujalo, nicméně mně bylo hloupé přijít do hotelu kde ani nejsme ubytovaní pouze na polévku a tak jsem si zkusil dát alespoň teplý předkrm - míchaná vajíčka na slanině s cibulí. Doposud spíše negativní pocity ovšem posléze zcela zaplašilo jídlo, které jsme dostali na stůl. Zeleninová polévka (kterou já nemusím) byla prý výborná. Ovšem, nejen to. Stála sice asi 2 EUR, za což se u nás dá sehnat již hotovka, ale číšník přinesl celý kastrol polévky i s naběračkou a mohli jsme sníst kolik chtěli ! Porce to byly min. pro 4 osoby, manželka snědla 2 talíře a už nemohla, takže jsme zbytek vrátili. Za tu cenu to však bylo opravdu příjemné překvapení, jak kvalitou tak kvantitou. To samé mohu říci já o svých vajíčkách. Čekal jsem mini porcičku, kterou bych zaručeně dostal u nás (přece jen to byl pouhý předkrm), ale místo toho jsme dostal plný talíř opravdu vynikajícího jídla. Už ani nepamatuji kdy naposledy jsme si takto na míchaných vajíčkách pochutnal. Slanina zásadně pouze libová, cibulka osmahnutá ideálně a dodané pečivo 4 krajíce chleba a 2 rohlíky. Tento předkrm, po kterém jsem funěl jak jsem byl přecpaný přišel na cca 1.60 EUR. Místní kuchyni tedy mohu pouze chválit.

Gurmánský požitek mi trochu zkazila až cena piva, které jsem si večer dal v penzionu. Dozvěděl jsem se, že když chci tmavé pivo, tak pouze lahvové a tedy samozřejmě pouze "velké". Původně jsem se těšil na čepované malé pivo. Dobrá, zkusil jsem tedy tmavého Zlatého bažanta, tradiční slovenské pivo. Proti chuti nemohu říci vůbec nic, moc mi chutnalo a mohu jej přirovnat k našemu tmavému Kozlu. Ovšem po zaplacení mně jinak pro mě příjemně nasládlé pivo o dost zhořklo. Dát za lahev 1.20 EUR mně přijde skutečně nehorázné.

Den šestý, Domica.

Výlet do krápníkové jeskyně Domica stál opravdu za to. Je sice pravda, že hodinová prohlídka mně přišla příliš krátká a měl jsem pocit, že jsme byli za chvíli zpátky, nicméně rozhodně jsem byl rád, že jsem si přikoupil možnost focení, byť za 7 EUR. Oproti některým jiným jeskyním, ve kterých jsem byl u nás v ČR je tato jeskyně vcelku nenáročná na chůzi a proto by neměla nikomu dělat větší potíže. Rozhodně jsem oproti jiným jeskyním nevyšel jakkoliv unaven. Vedle pokladny se dají koupit nějaké suvenýry včetně pamětní mince nebo turistické známky, nicméně pro rodiče s dětmi, kteří vyrazili na celodenní výlet, může být menší nepříjemností absence jakéhokoliv občerstvení. Vzhledem k turistické atrakci jsem očekával alespoň jinak všudypřítomný stánek s rychlým občerstvením, leč marně. Doporučuji proto vybavit se na cestu nejen teplým oblečením do jeskyně (teplota 10-12° C) a vhodnou obuví, ale také pitím a jídlem.

Na co však musím upozornit je cesta. My jsme vyjížděli z Liptovského Jána a trasu jsme měli naplánovanou k Popradu kde jsme měli uhnout na Rožňavu. Bohužel jsme sjezd z dálnice na začátku Popradu minuli a tak jsme projeli až za Poprad na konec dálnice s tím, že to holt vezmeme menší zajížďkou přes Spišskou Novou Ves. To byla však fatální chyba ! Nejen, že to byla minimálně časově zajížďka obrovská, ale tu cestu ze Spišské Nové Vsi do Gemerské Polomy bych nikomu nepřál. Jednalo se totiž o mnohalikometrové zdolávání hor typu velké stoupání v neustálých serpentinách a zatáčkách jako na okruhu 300 zatáček Gustava Havla, co zatáčka to 180° a vzápětí to samé při velkém klesání. Když už nebylo kam klesat, začalo to znovu - stoupání, klesání, atd. Silnice obecně špatná, místy zcela rozbitá a když člověk potkal autobus nebo nákladní vůz před sebou, tak neměl šanci v těchto serpentinách předjet. Opravdu velmi vyčerpávající a dlouhá jízda. Jediná pozitivní věc na tom byla překrásná scenérie okolní přírody (alespoň pro cestující, neboť řidič nemá na dívání se okolo čas), nicméně ta se po hodině okoukala a zbylo jen přání mít již cestu za sebou. Proto vřele doporučuji nepřejet patřičnou odbočku před Popradem a pokud se již stane, tak se klidně vrátit, rozhodně se to vyplatí.

Den sedmý, odpočinek.

Dnešek jsme zvolili opět odpočinkový a veškerý čas jsme trávili u penzionu, procházkami po okolí. Na jedné z těchto procházek jsme objevili pár metrů za penzionem skutečný poklad. Jednak to byl stánek se suvenýry, ale především Bufet Krielo. Kromě standardního rychlého občerstvení zde vaří i vynikající domácí jelení guláš, kterému prostě nelze odolat. S výborným chlebem mně cena 3 EUR přišla velmi adekvátní takovéto pochoutce. K tomu ještě točený Zlatý bažant a velmi sympatická a příjemná obsluha učinily z tohoto místa jedno z mých nejoblíbenějších míst v okolí penzionu.

Den osmý, Bojnice.

Náš poslední plánovaný výlet vedl k zámku Bojnice. Tento nádherný, romantický zámek jistě stojí za prohlídku. Přímo u zámku lze nalézt několik stánků s občerstvením všeho druhu, ze kterého musím vyzdvihnout palačinky s nutelou a šlehačkou - velmi dobrá a obrovská palačinka potěší snad každého kdo rád mlsá. V zámeckém parku je i atrakce nafukovací hrad pro děti a především svět dinousaurů, kam je však na můj vkus vstupné dost velké (4 EUR / dospělý, 2 EUR / dítě). K vidění je tam cca pouhých 5 dinosaurů, ovšem děti potěší i prolézačky a houpačky. Před vstupem do parku je také koupaliště a na druhé straně sousedí s parkem zoologická zahrada. Přímo u zámku je potom doslova tržiště s mnoha stánky s různými suvenýry, i restaurace. Okolo zámku se také prochází veliký "medvěd", se kterým se děti mohou nechat vyfotit za dobrovolný finanční příspěvek. Místo je tedy opravdu bohaté na různé vyžití a pro rodinu s dětmi je to jistě dobrý tip pro výlet.

Večer když jsme se vrátili jsem si opět zaskočil na svůj oblíbený jelení gulášek s točeným pivkem.

Den devátý, loučení.

Poslední den našeho pobytu proběhl v duchu balení, příprav na cestu a loučení se s nádherným místem, které v naší paměti zůstane navždy jako malý ráj na Zemi. Prožili jsme tu úžasnou dovolenou, na kterou zcela jistě nezapomeneme a budeme-li ještě někdy moci, rádi se sem vrátíme.

Den desátý, návrat.

Zpáteční cesta domů proběhla bez obtíží a zvládli jsme jí za 6.5 hodiny s 2 půlhodinovými zastávkami. Přesto jsme dorazili hodně vyčerpaní, neboť jsme na dnešek spali cca 4 hodiny. Vzhledem k tomu jak brzy nás děti vzbudily a zatímco ony klidně spaly dál, nám se již usnout nepodařilo, vstali jsme ve 4 hodiny ráno a v 5 hodin jsme již byli na cestě. Do Dvora Králové nad Labem jsme tedy dorazili již v 11:30 hod. a naší dovolenou jsme zakončili výborným obědem v naší oblíbené restauraci "U Pastvů".

Publikováno dne 4.9.2011, fotodokumentace pořízena ve dnech 26.8.-3.9.2011.

1. Ano, líbilo. 189
2. Ne, nelíbilo. 171