Neděle 25.8.2013
Odlet byl stanoven na 16:55 hod. Vzhledem k době odbavení a ostatním úkonům na letišti, o kterých jsme vůbec nic netušili, neboť to byla naše první letecká dovolená, jsem objednal parkování na hlídaném parkovišti v Buštěhradu pro jistotu již na 13:00 hod. Parkoviště jsem vybral u firmy Air-Parking, se kterou jsme ve výsledku byli velice spokojeni. Cena za 8 dní parkování nás přišla na 600,- Kč, což v porovnání s konkurenčními firmami vyšlo levně. Přestože jsme na parkoviště měli dorazit až ve 13:00 hod., na cestu jsme se vydali již ráno v 8:30 hod. Po bohatých zkušenostech s blouděním, zvláště v Praze, jsem tuto časovou rezervu považoval za přinejmenším adekvátní. Po cestě jsme se zastavili nejprve u čerpací stanice v Jaroměři kvůli tankování i nákupu dálniční známky. U této příležitosti jsme zjistili, že pár drobností, které jsme chtěli zakoupit cestou, na tomto místě neseženeme a v neděli dopoledne se nám okruh možností zúžil na větší supermarket. Další, původně neplánovanou, zastávkou tak bylo Futurum v Hradci Králové, kde měla otevřena lékárna i drogerie. Po spěšném nákupu nás již čekal nájezd na dálnici, směr Praha. Před Prahou jsme zastavili ještě na čerpací stanici Shell a kromě toalety hledali i něco k pití, což byl nečekaný problém. Sehnat cokoliv nenasyceného s příchutí jablka, nebo jahody se nám pro dceru prostě nepodařilo. Nastal čas vrhnout se do víru velkoměsta a snažit se jej po okruhu objet až do Buštěhradu, tedy čas na modlení za fungující navigaci. Modlitby byly zřejmě vyslyšeny a potvrdila se mně správnost rozhodnutí po pěti letech vyměnit svůj starý telefon Nokia E66 za novou Nokii Lumii 720, neboť navigace v tomto telefonu nás navedla naprosto bezchybně. Po poledni jsme projížděli kolem cílového parkoviště, takže jsme se rozhodli zajet si ještě někam na oběd. Volba padla na rychlovku v McDonalds v Kladně, což nám přišlo jako nejrychlejší řešení. Vstupovali jsme s jistou nedůvěrou, neboť občerstvení tohoto typu není naší doménou a po pár pokusech v Hradci Králové jsme tyto stánky přestali navštěvovat. Bohužel i tentokrát jsme byli zklamáni. Hamburgery nechutnaly ani nám, ani dětem a pouze se potvrdilo, že tato minimalistická a přitom předražená strava nám ani chuťově vůbec nic neříká. Snad se pro příště poučíme a již do žádného podobného fastfoodu nevkročíme. Zpět na parkoviště jsme dorazili přesně na čas, ve 13:00 hod. Po zaplacení jsem zaparkoval auto a klíče si nechal u sebe. Chvíli jsme čekali na další ohlášené klienty, ale zřejmě se někde zpozdili, nebo si cestování rozmysleli. Čekání jsem si ovšem nečekaně zpříjemnil pohledem na sympatickou dámu v minišatech, která nakládala zavazadla do svého auta a v hlubokém předklonu zřejmě zapomněla, že takto krátké minišaty dokáží být velice zrádné. Po chvilce kochání se jsme byli vyzváni k nástupu do vícemístného vozu, kterým nás řidič dopravil na letiště.
Na letišti jsem byl naposledy před 28 lety, ostatní členové rodiny nikdy. Není proto divu, že naše pocity byly hodně smíšené a obavy z toho, abychom proceduru nalodění na palubu zvládli, byly nepřehlédnutelné. Jako první jsem se po vstupu do areálu poohlížel po toaletě. Po pár minutách jsem jednu objevil a vítězoslavně k ní zamířil jen proto, abych si posléze na dveřích přečetl, že je z technických důvodů uzavřena. Se zarytým výrazem ve tváři jsem se dal do průzkumu nepřátelského území a má snaha byla odměněna nálezem dalšího, tentokrát funkčního, WC, které jsme patřičně ocenili všichni. V následujících minutách byla odměněna moje pečlivá teoretická příprava nálezem informačních tabulí, bohužel, číslo odbavovací přepážky našeho letu na nich ještě nebylo zobrazeno. Časový prostoj jsme využili použitím služby balení zavazadel do fólie a následně složením našich těl do jedné z čekáren. Na řadu přišly hádanky, hraní si s telefony, bagrování posledních sušenek a neustálé pokukování po informační tabuli. Za hodinu a čtvrt se na tabuli konečně zobrazilo číslo přepážky pro náš let a zároveň začalo odbavování. Odbavení proběhlo bez problémů, váha obou zavazadel nebyla překročena, takže nic nebránilo přesunu k pasové kontrole, která proběhla taktéž bez problémů a my byli vpuštěni do celní zóny. Zde se přímo nabízela prohlídka obchodů, byť ceny přímo odrazovaly od koupě čehokoliv. Po důkladné prohlídce celní zóny a nezbytné předletové návštěvy WC se v 16:15 hod. otevřely dveře bezpečnostní kontroly. Po odložení všeho kovového do plastového košíku a projití bezpečnostním rámem kupodivu bez varovného pípání jsme zasedli v čekárně a 30 minut čekali než se otevře nástupní koridor, kterým jsme byli vehnání až na palubu letadla Boening 737. Zde nás přivítala vcelku sympatická letuška a velitel letu. Sedadla jsou podle mého názoru uspořádána dost nešťastně, respektive jsou ušitá na míru trojčlenným rodinám, neboť jsou po třech sedadlech ve 2 řadách. Sudému rozdělení zřejmě brání nedostatek místa a přitom snaha o maximální obsazenost. Marta s dětmi tak usedli v jedné řadě a já naproti nim přes uličku v druhé řadě, hned vedle staršího páru. Muž sedící vedle mě byl poněkud rozložitější postavy a evidentně razil teorii o tom, že muž má v každé situaci sedět se široce roztaženýma nohama. Jako majitel mužského pohlaví jej dokáži do jisté míry pochopit, leč trochu ohleduplnosti a sebezapření ke spolucestujícím by neškodilo. Díky němu mi bylo souzeno po dobu celého letu sedět s koleny pevně sevřenými u sebe, takže jsem si připadal jako stydlivá slečna v minisukni. Po opuštění letadla se ulevilo nejen mé psychice, ale i fyzickým částem těla. Po usazení všech cestujících, jejich přepočítání posádkou, upozornění velitele letu, že si někdo při bezpečnostní kontrole zapomněl vzít svojí kameru, kterou tedy přesunuli na palubu letadla (stejně o ní nikdo neprojevil zájem), slovní i filmové instruktáže ohledně chování v krizové situaci jakou je nejčastěji pád letadla, jsme konečně začali rolovat na startovací dráhu. Samotný start byl vzrušující a zdravotní ani žaludeční problémy nám nepřinesl. Oproti tomu celkem zdlouhavé stoupání na letovou hladinu 10 km si jž svojí daň vybralo u někoho bušením srdce, u někoho zalehlým sluchem, nebo pískáním v uších, u někoho nepříjemným tlakem v hlavě. Později při zpátečním letu nás stejné potíže taktéž neminuly, takže jsme se všichni shodli v tom, že letecká doprava nebude patřit mezi naše nejoblíbenější způsoby cestování. Během letu se podávalo občerstvení, na které se nejvíce těšily děti. Posádka nám zvedala chutě servírováním několika chodů v podobě řízků, zeleninové mísy, pečiva, prvotřídního vína a jiných pochutin, bohužel, pouze 6 cestujícím v prvních 6 sedadlech v jedné řadě, kteří si evidentně přikoupili k letence VIP servis. Na nás ostatní se po této vizuální hostině dostaly pouze teplé i studené nápoje + jeden malý, celozrnný rohlíček, plněný sýrem, suchým salámem a listem salátu. Řekl bych, že takto skromná svačinka co v nás zmizela rychlostí blesku, spíše vzbudila náš hlad. Během letu jsem zvažoval zda nenavštívím palubní WC, nikoliv z potřeby, nýbrž ze zvědavosti - pro posouzení toho jaké to asi je být členem klubu "Mile High Club". Návštěvnost tohoto skromného zařízení byla však v době kdy jsme nemuseli být připoutáni tak veliká, že bych si připadal jako těžce pracující žena čekající ve frontě na banány (vysvětlivky pro mladší generace = retro styl), případně natěšený puberťák s naditou kapsou kapesného od bohatých rodičů, klepající se zimou na konci kilometr dlouhé fronty v očekávání půlnočního zahájení prodeje nového iPhone 5S. Ani jedna varianta mně nepřišla natolik lákavá, abych si kvůli ní nenechal ujít prohlídku doupěte hříchu. Snad tedy někdy příště. Po 2 hodinách letu, v 19:00 hod. tamního času, dosáhlo naše letadlo cílové destinace a my si vyzkoušeli ukázkové přistání na letišti ve Varně. Od letadla nás do letištní haly dopravily 2 autobusy. Naše první kroky vedly k pásům se zavazadly, kde jsme cca 20 minut čekali než se konečně objeví i naše 2 kufry. Naštěstí byly oba v pořádku, což mi dalo 5 minut k dobru na první seznámení se s bulharskou toaletou. Moc příjemně mě nepřivítala, neboť jsem nejprve uklouzl po mokré podlaze a jen tak tak vybral balanc na rozjíždějících se nohou, abych si po hlubokém oddechnutí, že jsem nemusel nacvičovat provaz, bouchl do hlavy o futra vstupních dveří. Zřejmě jsem se měl při vstupu představit, abych mohl využít bulharské vstřícnosti k turistům z České republiky. Trochu otřesen jsem po té spěchal ven před halu, kde již čekala delegátka CK a jala se nás organizovaně rozsazovat do přistavených autobusů, podle místa cílové destinace. Po usazení navštívila každý autobus a držela k nám krátkou řeč doprovázenou rozdáváním obálek se základními pokyny a informacemi o našem hotelu. Po této proceduře odstartovala naše cesta do hotelu. Nikdo z nás jistě nečekal jak zajímavá cesta to bude. Kromě toho, že autobus měl zřejmě zničené tlumiče a péra, takže jízda po děravých silnicích byla mnohdy utrpením, jsme byli nadšeni. Ten pravý život začíná v Bulharsku zřejmě až v noci, neboť přestože již byla tma, ulice byly plné lidí, všechny obchody otevřeny, obrovské tržnice praskaly ve švech a k vidění byla dokonce pouť, na které vynikalo veliké, nádherně osvícené ruské kolo a zmenšená Eiffelova vež. Osvícené a hrající všemi barvami bylo úplně vše - hotely, domy, tržnice, bazény, ochody, noční kluby. Byla to úžasná podívaná a já si připadal jako divák tenisového utkání, jak jsem si mohl vykroutit hlavu neustálým otáčením za všemi atrakcemi. Přestože noční jízda byla velmi působivá, únava z celkem náročného dne nás začala pomalu přemáhat a my se již nemohli dočkat hotelu. Teprve po 2 hodinové jízdě, v 21:00 hod., s několika zastávkami a vysazováním cestujících u jejich hotelů, skončila cesta i nám a my opustili autobus před hotelem Nona v Albeně. Po vstupu do hotelové recepce se ukázaly první komplikace. Z nějakého bláhového důvodu jsem se domníval, že bychom se zde mohli trochu domluvit česky, recepční mě však vyvedl z omylu. Anglicky, německy, rusky, bulharsky - to byly cesty k jazykovému dorozumění. Nezbývalo tedy nic jiného než trochu zbaběle vystrčit před sebe syna s jeho školní angličtinou. Následujících 10 minut vypadalo asi tak, že recepční na nás chrlil instrukce co, kdy, kde a jak, zatímco my se tvářili chápavě (tedy alespoň jsme se snažili) a vážně přikyvovali. Nejvíce souvislostí pochopil skutečně syn a dokonce se i na pár detailů dokázal zeptat, my ostatní pochytili pouze pár slov. Na závěr proslovu nám recepční připnul na ruku papírový pásek s označením hotelu a barevným provedením označujícím ALL INCLUSIVE služby. Vzápětí se k nám přihnal jakýsi nosič zavazadel, bafnul náš kufr (druhý zbyl na mě) a řítil se k výtahu. Dovedl nás až na pokoj č. 310 ve 3. patře, kde nám ukázal jak se pomocí plechové kartičky visící na klíči, zasunuté do krabičky na zdi, rozsvěcí světlo. Bez kartičky v krabičce nešlo rozsvítit nikde. Po této malé instruktáži zaujal vyčkávací pozici v pozoru, decentně stranou, nicméně tak, abychom jej nepřehlédli a nemohli si myslet, že třeba již odešel. Naštěstí jsme viděli dost zahraničních filmů, takže jsme se dovtípili co se od nás očekává. Teoreticky jsme byli připraveni, prakticky už to bylo horší. Vzhledem k tomu, že se v Bulharsku nedá platit eury, nýbrž pouze místní měnou, čekala nás v nejbližší dny návštěva hotelové směnárny. To však neřešilo problém kde vzít spropitné již nyní, když jsme v peněžence měli pouze eura a české koruny. Po chvíli přemítání z jaké měny by měl náš nosič větší radost, vybalila na něj Marta 5 EUR. Pro nás to byl svým způsobem nemalý peníz, on měl však asi poněkud jiný názor, neboť po jisté době od obdržení bankovky, kdy mu zřejmě došlo, že více už z pytlíčku nevyklepeme, nasadil rezervovaný výraz a hrdě odkráčel z pokoje. Patrně přemítal o tom jaké držgrešle z vidlákova to zase musel obsluhovat. Zklamán jeho nedostatečně vděčnou reakcí, došel jsem k rozhodnutí příště místo 5 EUR oslnit obsluhu naší pětikorunou, třeba bude mít větší radost ze sběratelského kousku. Sotva odešel, zhasla světla... Marně jsme se pokoušeli vyndávat a znovu zasouvat kartu do krabičky, jediným efektem bylo světlo na cca 30 sekund a poté opět tma. Spravedlivě rozhořčení jsme vyslali našeho tiskového mluvčího (syna), aby zašel na recepci podat oficiální protest. Jeho jazykové znalosti se opět ukázaly velmi uspokojivými, neboť do 10 minut se objevil údržbář hotelu s bedýnkou plnou nářadí. Zkušeným zrakem prohlédl mechanismus, vysunul, znovu zasunul kartu a světlo zůstalo svítit. Na to pronesl jakousi peprnou poznámku ve své mateřštině, čemuž jsme ani nechtěli rozumnět a zmizel. Celá "oprava" trvala cca 1 minutu. Tuše zradu, opatrně jsem se přiblížil k onomu ďábelskému zařízení, vytáhl kartu a zasunul. Po napjaté půl minutě opět tma. Při pomyšlení opětovného volání údržbáře jsem lehce znervózněl a rozhodl se pustit do boje s touto černou magií. Jal jsem se sveřepě vysouvat a zasouvat, šťourat a viklat i jinak "znásilňovat" nepodajnou škatuli. Po vytrvalém, několikaminutovém boji zajela karta hlouběji do mechanismu a světlo zvítězilo nad tmou. Podařilo se mi objevit tajný grif spočívající v jemném viklání ze strany na stranu v momentě spouštění karty do krabičky, kdy se karta jednou stranou nahne kupředu a jedním rohem zajede hlouběji, čímž se sepnou magnety a kartu přidrží ve stabilizované poloze. Náležitě hrdý na svojí technickou zručnost vyžadoval jsem od zbytku rodiny oslavné chvalozpěvy na mojí genialitu, což se moc neujalo. Po krátké prohlídce našeho apartmánu, skládajícího se z jedné místnosti, koupelny a balkónu, jsme rychle vybalili pouze to nejnutnější a zcela vyčerpáni ulehli k naší první noci u moře. Jen mně se ještě nějak nechtělo spát, neboť můj mozek vzbuzený předešlým řešením složitého rébusu jel na plný výkon, takže jsem jej musel unavit zahráním si pár her na tabletu a po vybití jeho baterie ještě na mobilu.