Albena

Bulharsko. Nedávno jsem četl jakýsi bulvární článek, ve kterém pisatel označil cestování do této země, za účelem dovolené, vhodné pouze pro "socky". Netuším co jej k tomu vede, neboť my měli možnost výběru 2 destinací za naprosto shodných finančních podmínek - Bulharsko a Egypt. Letecký zájezd s CK Fischer, 8 dní, first moment, 2 dospělí + 2 děti (13 a 9 let), hotel *** přímo na břehu moře, all inclusive, pokoj s výhledem na moře, rezervovaná sedadla v letadle vedle sebe. Stejná kritéria a obě destinace vyšly finančně naprosto stejně, tedy cca 48.000,- Kč. Nikdy jsem přitom neslyšel o tom, že by cestující do Egypta byli považováni za sociálně slabé obyvatele. Ale budiž, je-li autor onoho bulvárního článku zvyklý trávit svojí dovolenou v Dubaji, případně na Mauriciu či v podobncýh destinacích, dá se jeho názor pochopit. Po získání informací od známých, kteří již Egypt navštívili, přečtení informací na internetu a pár osobních příhod delegátky CK, padla naše volba jednoznačně na Bulharsko. Mezi zásadní výhody této destinace oproti Egyptu patří nižší teploty (kolem 30° C), pro nás snadnější možnost dorozumění (kromě AJ, NJ především RJ), daleko přijatelnější strava podobná té naší (nehrozí střevní problémy), civilizované obyvatelstvo neuhánějící turisty stálým žebráním a vyhrožováním v případě, že podle jejich vysokých nároků obdrží příliš malý "bakšiš" a v neposlední řadě i politická situace. Na rozdíl od Egypta se v Bulharsku nemusíme obávat, že nás někdo unese pro výkupné, zastřelí na ulici při potyčkách vládnoucí strany s opozicí, případně vyhodí do vzduchu i s hotelem. V Bulharsku především starší generace turisty z ČR vítá a mají nás tam rádi, což se nedá říci například o Chorvatsku, kde máme nálepku zlodějů a nežádoucích osob. Starší generace Bulharů bere náš národ jako své bratry a spojence, kteří jim pomohli v těžkých dobách vybudovat současný, civilizovaný a demokratický stát. Osobně jsme se o tom přesvědčili na trhu, kde se nás prodávající ptala odkud jsme a po našem sdělení, že z ČR se rozzářila a rozloučila se s námi vřelým, českým pozdravem. Pravda, mladá generace je čistě "proamerická" a dle slov delegátky by měl každý mladý člověk nejraději moře peněz a to zcela bez práce. Na druhou stranu, kdo ne ? Sami jsme poznali, že mladí barmani a číšníci se například neradi usmívají a obsluhování hostů považují za ponižující, přestože svojí práci dělají svědomitě. Zároveň jsme se však přesvědčili o tom, že když se k nim host nechová jako k pouhému inventáři hotelu a otrokům, kteří jej musí beze slova obskakovat a uklízet po něm leckdy nebetyčný nepořádek, situace se výrazně změní. Pokud je k nim host přívětivý, bere je jako kamarády, se kterými si čas od času rád popovídá a snaží se jim jejich práci ulehčit například tím, že po sobě sám špinavé nádobí uklízí na vyhrazená místa, ledy se prolomí a z barmana je hned usměvavý a vstřícný mladík, který rád s čímkoliv pomůže a to aniž by si říkal o jakési spropitné. Pochopitelně, finanční iniciativě se meze nekladou a na baru je nenápadně postavená sklenička, do které se nějaké to euro, nebo leva může umístit, pokud host cítí tuto neodolatelnou potřebu. Nicméně, o sympaticíh a ochotě personálu k hostu nerozhodují finance, nýbrž slušné a nepovyšující se chování hosta.

Stručně řečeno, nám se dovolená v Albeně v Bulharsku velmi líbila a rádi bychom si jí kdykoliv zopakovali.

Neděle 25.8.2013

Odlet byl stanoven na 16:55 hod. Vzhledem k době odbavení a ostatním úkonům na letišti, o kterých jsme vůbec nic netušili, neboť to byla naše první letecká dovolená, jsem objednal parkování na hlídaném parkovišti v Buštěhradu pro jistotu již na 13:00 hod. Parkoviště jsem vybral u firmy Air-Parking, se kterou jsme ve výsledku byli velice spokojeni. Cena za 8 dní parkování nás přišla na 600,- Kč, což v porovnání s konkurenčními firmami vyšlo levně. Přestože jsme na parkoviště měli dorazit až ve 13:00 hod., na cestu jsme se vydali již ráno v 8:30 hod. Po bohatých zkušenostech s blouděním, zvláště v Praze, jsem tuto časovou rezervu považoval za přinejmenším adekvátní. Po cestě jsme se zastavili nejprve u čerpací stanice v Jaroměři kvůli tankování i nákupu dálniční známky. U této příležitosti jsme zjistili, že pár drobností, které jsme chtěli zakoupit cestou, na tomto místě neseženeme a v neděli dopoledne se nám okruh možností zúžil na větší supermarket. Další, původně neplánovanou, zastávkou tak bylo Futurum v Hradci Králové, kde měla otevřena lékárna i drogerie. Po spěšném nákupu nás již čekal nájezd na dálnici, směr Praha.  Před Prahou jsme zastavili ještě na čerpací stanici Shell a kromě toalety hledali i něco k pití, což byl nečekaný problém. Sehnat cokoliv nenasyceného s příchutí jablka, nebo jahody se nám pro dceru prostě nepodařilo. Nastal čas vrhnout se do víru velkoměsta a snažit se jej po okruhu objet až do Buštěhradu, tedy čas na modlení za fungující navigaci. Modlitby byly zřejmě vyslyšeny a potvrdila se mně správnost rozhodnutí po pěti letech vyměnit svůj starý telefon Nokia E66 za novou Nokii Lumii 720, neboť navigace v tomto telefonu nás navedla naprosto bezchybně. Po poledni jsme projížděli kolem cílového parkoviště, takže jsme se rozhodli zajet si ještě někam na oběd. Volba padla na rychlovku v McDonalds v Kladně, což nám přišlo jako nejrychlejší řešení. Vstupovali jsme s jistou nedůvěrou, neboť občerstvení tohoto typu není naší doménou a po pár pokusech v Hradci Králové jsme tyto stánky přestali navštěvovat. Bohužel i tentokrát jsme byli zklamáni. Hamburgery nechutnaly ani nám, ani dětem a pouze se potvrdilo, že tato minimalistická a přitom předražená strava nám ani chuťově vůbec nic neříká. Snad se pro příště poučíme a již do žádného podobného fastfoodu nevkročíme. Zpět na parkoviště jsme dorazili přesně na čas, ve 13:00 hod. Po zaplacení jsem zaparkoval auto a klíče si nechal u sebe. Chvíli jsme čekali na další ohlášené klienty, ale zřejmě se někde zpozdili, nebo si cestování rozmysleli. Čekání jsem si ovšem nečekaně zpříjemnil pohledem na sympatickou dámu v minišatech, která nakládala zavazadla do svého auta a v hlubokém předklonu zřejmě zapomněla, že takto krátké minišaty dokáží být velice zrádné. Po chvilce kochání se jsme byli vyzváni k nástupu do vícemístného vozu, kterým nás řidič dopravil na letiště.

Na letišti jsem byl naposledy před 28 lety, ostatní členové rodiny nikdy. Není proto divu, že naše pocity byly hodně smíšené a obavy z toho, abychom proceduru nalodění na palubu zvládli, byly nepřehlédnutelné. Jako první jsem se po vstupu do areálu poohlížel po toaletě. Po pár minutách jsem jednu objevil a vítězoslavně k ní zamířil jen proto, abych si posléze na dveřích přečetl, že je z technických důvodů uzavřena. Se zarytým výrazem ve tváři jsem se dal do průzkumu nepřátelského území a má snaha byla odměněna nálezem dalšího, tentokrát funkčního, WC, které jsme patřičně ocenili všichni. V následujících minutách byla odměněna moje pečlivá teoretická příprava nálezem informačních tabulí, bohužel, číslo odbavovací přepážky našeho letu na nich ještě nebylo zobrazeno. Časový prostoj jsme využili použitím služby balení zavazadel do fólie a následně složením našich těl do jedné z čekáren. Na řadu přišly hádanky, hraní si s telefony, bagrování posledních sušenek a neustálé pokukování po informační tabuli. Za hodinu a čtvrt se na tabuli konečně zobrazilo číslo přepážky pro náš let a zároveň začalo odbavování. Odbavení proběhlo bez problémů, váha obou zavazadel nebyla překročena, takže nic nebránilo přesunu k pasové kontrole, která proběhla taktéž bez problémů a my byli vpuštěni do celní zóny. Zde se přímo nabízela prohlídka obchodů, byť ceny přímo odrazovaly od koupě čehokoliv. Po důkladné prohlídce celní zóny a nezbytné předletové návštěvy WC se v 16:15 hod. otevřely dveře bezpečnostní kontroly. Po odložení všeho kovového do plastového košíku a projití bezpečnostním rámem kupodivu bez varovného pípání jsme zasedli v čekárně a 30 minut čekali než se otevře nástupní koridor, kterým jsme byli vehnání až na palubu letadla Boening 737. Zde nás přivítala vcelku sympatická letuška a velitel letu. Sedadla jsou podle mého názoru uspořádána dost nešťastně, respektive jsou ušitá na míru trojčlenným rodinám, neboť jsou po třech sedadlech ve 2 řadách. Sudému rozdělení zřejmě brání nedostatek místa a přitom snaha o maximální obsazenost. Marta s dětmi tak usedli v jedné řadě a já naproti nim přes uličku v druhé řadě, hned vedle staršího páru. Muž sedící vedle mě byl poněkud rozložitější postavy a evidentně razil teorii o tom, že muž má v každé situaci sedět se široce roztaženýma nohama. Jako majitel mužského pohlaví jej dokáži do jisté míry pochopit, leč trochu ohleduplnosti a sebezapření ke spolucestujícím by neškodilo. Díky němu mi bylo souzeno po dobu celého letu sedět s koleny pevně sevřenými u sebe, takže jsem si připadal jako stydlivá slečna v minisukni. Po opuštění letadla se ulevilo nejen mé psychice, ale i fyzickým částem těla. Po usazení všech cestujících, jejich přepočítání posádkou, upozornění velitele letu, že si někdo při bezpečnostní kontrole zapomněl vzít svojí kameru, kterou tedy přesunuli na palubu letadla (stejně o ní nikdo neprojevil zájem), slovní i filmové instruktáže ohledně chování v krizové situaci jakou je nejčastěji pád letadla, jsme konečně začali rolovat na startovací dráhu. Samotný start byl vzrušující a zdravotní ani žaludeční problémy nám nepřinesl. Oproti tomu celkem zdlouhavé stoupání na letovou hladinu 10 km si jž svojí daň vybralo u někoho bušením srdce, u někoho zalehlým sluchem, nebo pískáním v uších, u někoho nepříjemným tlakem v hlavě. Později při zpátečním letu nás stejné potíže taktéž neminuly, takže jsme se všichni shodli v tom, že letecká doprava nebude patřit mezi naše nejoblíbenější způsoby cestování. Během letu se podávalo občerstvení, na které se nejvíce těšily děti. Posádka nám zvedala chutě servírováním několika chodů v podobě řízků, zeleninové mísy, pečiva, prvotřídního vína a jiných pochutin, bohužel, pouze 6 cestujícím v prvních 6 sedadlech v jedné řadě, kteří si evidentně přikoupili k letence VIP servis. Na nás ostatní se po této vizuální hostině dostaly pouze teplé i studené nápoje + jeden malý, celozrnný rohlíček, plněný sýrem, suchým salámem a listem salátu. Řekl bych, že takto skromná svačinka co v nás zmizela rychlostí blesku, spíše vzbudila náš hlad. Během letu jsem zvažoval zda nenavštívím palubní WC, nikoliv z potřeby, nýbrž ze zvědavosti - pro posouzení toho jaké to asi je být členem klubu "Mile High Club". Návštěvnost tohoto skromného zařízení byla však v době kdy jsme nemuseli být připoutáni tak veliká, že bych si připadal jako těžce pracující žena čekající ve frontě na banány (vysvětlivky pro mladší generace = retro styl), případně natěšený puberťák s naditou kapsou kapesného od bohatých rodičů, klepající se zimou na konci kilometr dlouhé fronty v očekávání půlnočního zahájení prodeje nového iPhone 5S. Ani jedna varianta mně nepřišla natolik lákavá, abych si kvůli ní nenechal ujít prohlídku doupěte hříchu. Snad tedy někdy příště. Po 2 hodinách letu, v 19:00 hod. tamního času, dosáhlo naše letadlo cílové destinace a my si vyzkoušeli ukázkové přistání na letišti ve Varně. Od letadla nás do letištní haly dopravily 2 autobusy. Naše první kroky vedly k pásům se zavazadly, kde jsme cca 20 minut čekali než se konečně objeví i naše 2 kufry. Naštěstí byly oba v pořádku, což mi dalo 5 minut k dobru na první seznámení se s bulharskou toaletou. Moc příjemně mě nepřivítala, neboť jsem nejprve uklouzl po mokré podlaze a jen tak tak vybral balanc na rozjíždějících se nohou, abych si po hlubokém oddechnutí, že jsem nemusel nacvičovat provaz, bouchl do hlavy o futra vstupních dveří. Zřejmě jsem se měl při vstupu představit, abych mohl využít bulharské vstřícnosti k turistům z České republiky. Trochu otřesen jsem po té spěchal ven před halu, kde již čekala delegátka CK a jala se nás organizovaně rozsazovat do přistavených autobusů, podle místa cílové destinace. Po usazení navštívila každý autobus a držela k nám krátkou řeč doprovázenou rozdáváním obálek se základními pokyny a informacemi o našem hotelu. Po této proceduře odstartovala naše cesta do hotelu. Nikdo z nás jistě nečekal jak zajímavá cesta to bude. Kromě toho, že autobus měl zřejmě zničené tlumiče a péra, takže jízda po děravých silnicích byla mnohdy utrpením, jsme byli nadšeni. Ten pravý život začíná v Bulharsku zřejmě až v noci, neboť přestože již byla tma, ulice byly plné lidí, všechny obchody otevřeny, obrovské tržnice praskaly ve švech a k vidění byla dokonce pouť, na které vynikalo veliké, nádherně osvícené ruské kolo a zmenšená Eiffelova vež. Osvícené a hrající všemi barvami bylo úplně vše - hotely, domy, tržnice, bazény, ochody, noční kluby. Byla to úžasná podívaná a já si připadal jako divák tenisového utkání, jak jsem si mohl vykroutit hlavu neustálým otáčením za všemi atrakcemi. Přestože noční jízda byla velmi působivá, únava z celkem náročného dne nás začala pomalu přemáhat a my se již nemohli dočkat hotelu. Teprve po 2 hodinové jízdě, v 21:00 hod., s několika zastávkami a vysazováním cestujících u jejich hotelů, skončila cesta i nám a my opustili autobus před hotelem Nona v Albeně. Po vstupu do hotelové recepce se ukázaly první komplikace. Z nějakého bláhového důvodu jsem se domníval, že bychom se zde mohli trochu domluvit česky, recepční mě však vyvedl z omylu. Anglicky, německy, rusky, bulharsky - to byly cesty k jazykovému dorozumění. Nezbývalo tedy nic jiného než trochu zbaběle vystrčit před sebe syna s jeho školní angličtinou. Následujících 10 minut vypadalo asi tak, že recepční na nás chrlil instrukce co, kdy, kde a jak, zatímco my se tvářili chápavě (tedy alespoň jsme se snažili) a vážně přikyvovali. Nejvíce souvislostí pochopil skutečně syn a dokonce se i na pár detailů dokázal zeptat, my ostatní pochytili pouze pár slov. Na závěr proslovu nám recepční připnul na ruku papírový pásek s označením hotelu a barevným provedením označujícím ALL INCLUSIVE služby. Vzápětí se k nám přihnal jakýsi nosič zavazadel, bafnul náš kufr (druhý zbyl na mě) a řítil se k výtahu. Dovedl nás až na pokoj č. 310 ve 3. patře, kde nám ukázal jak se pomocí plechové kartičky visící na klíči, zasunuté do krabičky na zdi, rozsvěcí světlo. Bez kartičky v krabičce nešlo rozsvítit nikde. Po této malé instruktáži zaujal vyčkávací pozici v pozoru, decentně stranou, nicméně tak, abychom jej nepřehlédli a nemohli si myslet, že třeba již odešel. Naštěstí jsme viděli dost zahraničních filmů, takže jsme se dovtípili co se od nás očekává. Teoreticky jsme byli připraveni, prakticky už to bylo horší. Vzhledem k tomu, že se v Bulharsku nedá platit eury, nýbrž pouze místní měnou, čekala nás v nejbližší dny návštěva hotelové směnárny. To však neřešilo problém kde vzít spropitné již nyní, když jsme v peněžence měli pouze eura a české koruny. Po chvíli přemítání z jaké měny by měl náš nosič větší radost, vybalila na něj Marta 5 EUR. Pro nás to byl svým způsobem nemalý peníz, on měl však asi poněkud jiný názor, neboť po jisté době od obdržení bankovky, kdy mu zřejmě došlo, že více už z pytlíčku nevyklepeme, nasadil rezervovaný výraz a hrdě odkráčel z pokoje. Patrně přemítal o tom jaké držgrešle z vidlákova to zase musel obsluhovat. Zklamán jeho nedostatečně vděčnou reakcí, došel jsem k rozhodnutí příště místo 5 EUR oslnit obsluhu naší pětikorunou, třeba bude mít větší radost ze sběratelského kousku. Sotva odešel, zhasla světla... Marně jsme se pokoušeli vyndávat a znovu zasouvat kartu do krabičky, jediným efektem bylo světlo na cca 30 sekund a poté opět tma. Spravedlivě rozhořčení jsme vyslali našeho tiskového mluvčího (syna), aby zašel na recepci podat oficiální protest. Jeho jazykové znalosti se opět ukázaly velmi uspokojivými, neboť do 10 minut se objevil údržbář hotelu s bedýnkou plnou nářadí. Zkušeným zrakem prohlédl mechanismus, vysunul, znovu zasunul kartu a světlo zůstalo svítit. Na to pronesl jakousi peprnou poznámku ve své mateřštině, čemuž jsme ani nechtěli rozumnět a zmizel. Celá "oprava" trvala cca 1 minutu. Tuše zradu, opatrně jsem se přiblížil k onomu ďábelskému zařízení, vytáhl kartu a zasunul. Po napjaté půl minutě opět tma. Při pomyšlení opětovného volání údržbáře jsem lehce znervózněl a rozhodl se pustit do boje s touto černou magií. Jal jsem se sveřepě vysouvat a zasouvat, šťourat a viklat i jinak "znásilňovat" nepodajnou škatuli. Po vytrvalém, několikaminutovém boji zajela karta hlouběji do mechanismu a světlo zvítězilo nad tmou. Podařilo se mi objevit tajný grif spočívající v jemném viklání ze strany na stranu v momentě spouštění karty do krabičky, kdy se karta jednou stranou nahne kupředu a jedním rohem zajede hlouběji, čímž se sepnou magnety a kartu přidrží ve stabilizované poloze. Náležitě hrdý na svojí technickou zručnost vyžadoval jsem od zbytku rodiny oslavné chvalozpěvy na mojí genialitu, což se moc neujalo. Po krátké prohlídce našeho apartmánu, skládajícího se z jedné místnosti, koupelny a balkónu, jsme rychle vybalili pouze to nejnutnější a zcela vyčerpáni ulehli k naší první noci u moře. Jen mně se ještě nějak nechtělo spát, neboť můj mozek vzbuzený předešlým řešením složitého rébusu jel na plný výkon, takže jsem jej musel unavit zahráním si pár her na tabletu a po vybití jeho baterie ještě na mobilu.

Pondělí 26.8.2013

Po zaznění nařízeného budíku v telefonu jsem přemítal zda dát přednost delšímu spánku, nebo objevování zdejší kuchyně. Nakonec logika zvítězila nad leností, když došla k názoru, že spát mohu i doma zatímco na sbírání úžasných zážitků mám pouze pár dní. Vyburcoval jsem tedy tělo silou své mysli a jal se vrávoravě pohybovat po pokoji. Mé první kroky (ihned po toaletě) vedly na balkón, kde jsem se vydržel několik minut dojímat krásnou scenérií šumění nekonečného moře a vln bičujících písečné pobřeží. Onu dojemnou atmosféru trochu rušily pouze nálety mořských racků, velikých asi jako naše orli. Zřejmě byli zvyklí na krmení od hotelových hostů a tak létali místy tak blízko, že jsem čekal kdy mi nějaký přistane na rameni a bude se dožadovat snídaně. Jejich velikost oproti našim domácím holubům budila jistý respekt. Zpočátku jsem se prvního pohledu na moře poněkud obával. Z dětství, když jsem zde byl naposledy, si pamatuji, že ve mně rozlehlost vodní masy vzbuzovala stísněné pocity hraničící s agorafobií. Naštěstí byly moje obavy liché, stísněné pocity se tentokrát nedostavily. Přisuzuji to faktu, že jsem od té doby o půl metru povyrostl, tím pádem se moře pochopitelně zmenšilo. Po kochání se výhledem a nezbytných hygienických úkonech jsme zamířili na snídani. Jídelna byla prostorná, zatočená mírně do půlkruhu a vzhledem k all inclusive jsme si mohli brát cokoliv a v jakémkoliv množství. Vybírat bylo rozhodně z čeho, stoly se prohýbaly pod spoustou různého jídla, od ovoce, zeleniny, salátů, sýrů, přes různé pečivo, masa, uzeniny, omáčky až po různé moučníky včetně několika druhů zmrzlin. Samozřejmostí byly nápojové automaty s kávou, čokoládou, džusem, limonádou. Ke každému obědu a večeři nechybělo červené i bílé víno a pivo. Kuchyně tedy opravdu vesměs podobná té naší, nikoliv jižnějším, přímořským státům. Pro nás to byl jistě velký klad, zejména pro děti, nicméně se musím přiznat, že alespoň nějaké té mořské příšerky bych rád ochutnal, což se mi nepodařilo. Jediným zástupcem ryb zde byly malé obalované, křupavé rybičky. Pokud bychom si chtěli dát něco exotičtějšího, museli bychom navštívit restaurace ve městě, nebo podél pobřeží na hlavní kolonádě. Tam bychom si jistě vybrali z pestrého jídelníčku různých mořských tvorů, leč tuto možnost jsme čistě z úsporných důvodů nevyužili. Přišlo nám poněkud luxusní platit nemalé peníze za jídlo mimo hotel, když v hotelu bylo jídla spousty a v ceně zájezdu. Tento den si děti daly k snídani kuličky s mlékem, Marta míchaná vajíčka s pečivem a já pouze celozrnnou housku. Po snídani jsme se hned vrhli na pláž a jelikož většina slunečníků v prvních řadách byla zabraná, našli jsme nakonec 2 lehátka se slunečníkem až v poslední řadě, což se však záhy ukázalo jako strategicky velice prozíravé. Viděli jsme na ně přímo z balkónu, byly hned u sprch a bylo to pár kroků jak do hotelu tak do moře. Od tohoto okamžiku jsme již toto místo používali každý den. Naší rezervaci jsme provedli jednoduše tak, že jsme pod slunečníkem nechávali pověšený ručník i přes noc - což byla pro ostatní známka záboru. Moře bylo klidné, vlny malé a počasí nádherné - vzduch asi 28-30 °C a teplota vody 25 °C, což pro mě osobně není v bazénu až tak moc a raději vyhledávám koupaliště vyhřívaná s teplejší vodou, nicméně v moři byl subjektivní pocit zcela jiný. Od břehu až několik desítek metrů do moře, kde byl i pod vodou písek prohřátý od sluníčka, byla voda krásně teplá. Koupání jsme si užili opravdu parádně, s dětmi jsme řádili a vychutnávali si každou vlnku. Niki jsem učil plavat a vůbec se nebála. Několikrát vdechla vodu, napila se, potopila, ale přesto jí to ani v nejmenším neodradilo. Dan si bral šnorchl s brýlemi a nejraději se vrhal vstříc vlnám. Jednu vlnu trefil tak šikovně, že když se vynořil z vody, zbyl mu v puse pouze náustek, zatímco šnorchl si pomalu plaval pryč - pohled k nezaplacení. K obědu si Niki s Martou daly pečené kuře, Dan těstoviny s rajčatovou omáčkou a já karbanátky s obalovanými rybičkami a pečenými brambory. Po obědě jsme vyrazili na procházku do města. Hned jak jsme vylezli před hotel, začal nás lanařit jeden z vozků s koňským povozem, abychom se s ním do města svezli. Přes naše slušné odmítání se nás snažil zarputile přesvědčit a dokonce nás několik desítek metrů doprovázel, aby do nás mohl hučet, leč marně. Byla by hloupost utrácet peníze za povoz, když nám více vyhovovala svoboda pohybu a navíc možnost alespoň trochu vychodit vydatný oběd. První atrakce, která nás po cestě do města míjela, byl erotický klub, v tu denní dobu pochopitelně zavřený. Hned po něm jsme narazili na lunapark, který však také zel prázdnotou, neboť veškerá zábava zde evidentně začíná až ve večerních hodinách, kdy město začíná teprve pořádně žít. Na hlavní obchodní třídě, kde byl jeden stánek vedle druhého, jsme dětem nakoupili pár suvenýrů a také pohledů. Po návratu na pokoj byl naordinován krátký odpočinek a v 19:00 hod. nás čekala informační schůzka s delegátkou CK, která se dostavila na recepci. Ptala se nás jak se podařilo ubytování, jsme-li spokojeni, nemáme-li nějaké problémy a také nám vyprávěla o historii Bulharska a vzájemných vztazích ještě s Československem. V rámci týdenního programu nám nabídla i fakultativní výlety - například večírek při večerní plavbě lodí, návštěvu delfinária, projížďku terénním vozem po nedalekém safari, rybaření apod. Bohužel, nejlevnější výlet vycházel pro nás 4 asi na 100 EUR, což nebylo v našich možnostech, pokud jsme nechtěli po zbytek dovolené nevycházet z hotelu, počítat každý halíř a obávat se nenadálých vydání. Nakonec jsme sice shodou okolností právě oněch 100 EUR ušetřili, nicméně spoléhat se na to předem by bylo krajně nezodpovědné. Delegátka nás také trochu postrašila informací o tom, že v nedalekém hotelu se objevila jakási viróza ze vzduchu, mezi příznaky onemocnění patřilo zvracení, průjem a jedno děcko skončilo prý i v nemocnici na infuzi. Naštěstí naší destinaci se to vyhnulo. Ihned po schůzce následovala večeře, tentokrát si pro změnu dal Dan kuře s bramborem, já makrelu s karbanátkem a brambory, Niki pouze meloun a Marta šopský salát. Po večeři vedly naše kroky na pláž a během minimálně hodinové procházky v písku sbíraly děti mušle, zatímco já se snažil fotit, přestože ustupující světlo to pomalu znemožňovalo. V každém případě večerní procházka vodou, kdy jsme se nechali nárazovými vlnami smáčet až do půl těla byla nejen velice zábavná, ale i romantická. Po návratu jsme sice byli jako vodníci, ale příjemně unavení, šťastní a plni dojmů. S dětmi jsem si zahrál ještě kostky, potom jsme šli spát.

Úterý 27.8.2013

Ráno po budíku v 6:30 hod. jsem spěchal na pláž ověřit si zda nám nikdo nezabral lehátka, což se naštěstí nestalo. Po návratu na pokoj, probuzení spáčů a ranní hygieně následovala snídaně. Já si tentokrát dal párek + toasty se salámem a sýrem, děti opět kuličky s mlékem a Marta ovesnou kaši s melounem. Po návratu na pokoj a převléknutí do plavek jsme zjistili, že pokoj vzali útokem mravenci. Evidentně si zde vybudovali dálnici na terasu, která sousedila s naším pokojem. Dan se tedy vydal na recepci ohlásit mravenčí invazi. Se svými jazykovými schopnostmi opět zabodoval, neboť za chvíli na to dorazila odhodlaná uklizečka s jakousi chemikálií v ruce a jala se odvážně hubit mravenčí kolonii. Při této akci měla tendenci neustále nám něco vypravovat a komunikovat s námi. Vzhledem k tomu, že zvolila ruštinu, pár slov se nám s ní povedlo prohodit a něčemu jsme dokonce i rozuměli. Přes mezinárodní sblížení nám nečinilo problém nechat jí tam bojovat samotnou a přemístit se na pláž. Dnes byly vlny větší než předchozí den, což bylo avizováno vyvěšeným žlutým praporkem. Větší vlny nám přinesly i více legrace a milé překvapení - ve vodě se proháněla hejna malinkatých rybiček a naopak docela velkých medúz. Medúzy nás nejprve trochu polekaly, ale když jsme usoudili, že jsou hodné, neboť několik nechtěných kontaktů s nimi nevedlo k žádnému maléru, vzal jsem postupně 2 medúzy do ruky, ukazoval je dětem a po té opět pouštěl do moře. Obdivovali jsme především jejich obličeje. Třetí medúza, kterou jsem "ulovil", neměla zřejmě náladu na seznamování a dala mi poznat co znamená být žahnutý medúzou. Ruka mě začala pálit podobně jako kdybych s ní sbíral kopřivy. Nespolečenskou medúzu jsem tedy opatrně pustil zpět do vody a nikomu jsem nic neřekl, neboť jsem nechtěl polekat děti. Přesto dostaly ode mně varování, aby se pro jistotu "mořským tanečnicím" vyhýbaly a nedotýkaly se jich. Bohužel, později se ukázalo, že nepříjemně naladěná nebyla pouze ona jedna potvůrka. Při plavání se dcera nechtěně otřela o jednu z medúz a odnesla to nepříjemným ožahnutím po celém boku, měla na sobě několik červených, štípajících fleků. Z celkem pochopitelných důvodů nám to vzalo chuť do dalšího koupání a raději jsme šli usychat pod náš slunečník. Vzhledem k tomu, že naše teoretická příprava na dovolenou měla evidentní trhliny spočívající v nedostatku informací o ošetření ožahnutí, dceru jsme pouze sledovali pro případ, že by se její stav zhoršoval. Naštěstí to brala statečně a za chvíli se nepříjemné štípání začalo stávat snesitelným i pro ní a pomalu ustupovalo. Jediným následkem této příhody v příštích dnech tedy byla naše zvýšená opatrnost při pobytu ve vodě a dceřina překvalifikace oněch mořských živočichů z roztomilých na méně roztomilé. Co nám tato sonda do chování medúz nesebrala byla chuť k obědu. Dan si dal kuře s bramborem, Niki se mnou sekanou, kterou jsem zalil vlastnoručně načepovaným pivem a Marta kuřecí křidýlka s hráškem a mrkví v rajčatové omáčce, s rýží. Po obědě vyvěsil plavčík červený praporek signalizující nebezpečné vlny a zákaz plavání dál od břehu. Koupání jsme tedy tentokrát vyměnili za odpolední siestu na pokoji a to sice spánkem. Po vyspání nás to táhlo opět k moři zkontrolovat situaci, která však byla stále stejná. Došlo tedy alespoň na uklizení ručníků z lehátek a návrat do hotelového vestibulu s čekáním na večeři. Danovi zřejmě ve spánku vyhládlo, neboť si dal nejprve těstoviny s jahodovou polevou, načež si došel pro nášup - těstoviny s rajčatovou omáčkou. Celé menu zakončil zmrzlinou. Niki si dala sekanou s těstovinami a rajčatovou omáčkou + zmrzlinu. Marta pouze jakési maso. Já zkusil kuřecí kebab se smetanovou omáčkou, zmrzlinu a vše jsem zalil načepovaným červeným vínem. Pokud nás sledoval nějaký gurmán, muselo se mu udělat špatně, nicméně naše žaludky byly odolné a schopné splácat dohromady cokoliv. Přesto bylo naše hodování velmi střídmé oproti nemalé části hostů, jejichž chování mi připomnělo výlet zaměstnanců JZD Hoštice do Itálie, ve filmu "Slunce, seno, erotika". Evidentně mají někteří lidé pocit, že zaplatit si all inclusive znamená totálně vyplenit hotelovou kuchyni. Byli jsme svědky toho, že si hodně lidí nosilo na stůl 4-5 talířů vrchovatě naložených vším možným jídlem, přičemž po nich zůstávalo tolik nedojedených zbytků, že by z toho kdejaká africká vesnice žila měsíc. To jim však nestačilo a ještě si vedlejším vchodem nosili plné mísy ovoce na pokoje. Většinou se tak například hroznové víno rozložené ve 2-3 velkých mísách dostalo pouze na prvních pár hostů, neboť po příchodu těchto nevychovaných kobylek všechno zmizelo na jejich pokojích. Naštěstí jsem mezi tímto nenažraným hmyzem nezaznamenal žádné krajany z naší vlasti a nemusel se tak stydět za náš národ. Po večeři šly "unavené" děti na pokoj, zatímco my jsme vyrazili na večerní procházku po plážové promenádě. Byla to velmi příjemná procházka s objevením nových restaurací, obchodů, herních zařízení a podvečerního života turistického střediska. Po návratu na pokoj jsme si s dětmi před spaním zahráli Prší a Černého Petra.

Středa 28.8.2013

Ráno vyvěsil plavčík opět červenou vlajku kvůli velkým vlnám, což nás poněkud rozladilo. Pravda však je, že foukal i velký vítr, pročež by to stejně na koupání moc nebylo. Ke snídani jsem si dal bábovku s nutelou, děti to samé, pouze Niki si dala ještě meloun a Dan vafle. Marta měla 2 toasty s vejcem, sýrem, kečupem a okurkou. Po snídani jsme vyrazili do města na obchodní promenádu poohlédnout se po posledních suvenýrech. Děti si koupily kožené řemínky na ruku a náhrdelníky, já kožený řemínek a jako dárek jsme vybrali truhličku obloženou mušlemi a magnetky ve tvaru vyřezávaného delfína a mořského koníka. Po vyčerpávající procházce nás čekal oběd. Dan si dal kuřecí kebab ve smetanové omáčce, Niki karbanátky s těstovinami, Marta grilované maso s mrkví, hruškou a brambory. Já si namíchal obložený talíř z kousků grilovaného masa, kuřecího kebabu, smažených sardinek a karbanátků. To jsem spláchl točených pivkem a jako desert jsme si s Niki dali zmrzlinu s hroznovým vínem, což Dan tentokrát vynechal kvůli menší rýmě. Po obědě následoval klid na lůžku a před večeří ještě návštěva nedaleké atrakce pro děti, kde se Niki vyřádila na nafukovacím hradu a skluzavce. Večeře se skládala z karbanátků a piva pro mě, z masa na zelenině s bramborami pro Martu, z těstovin s kuřetem pro Dana a Niki si dala pouze meloun. Po večeři nás s Martou čekala ještě příjemná procházka po pláži, sbírání mušliček a na závěr večera posezení v restauraci. Na pokoji jsme si ještě zahráli s dětmi kostky a já pomocí zaplacené wifi sledoval na internetu fotbalový zápas ligy mistrů, Plzeň - Maribor (1 : 0).

Čtvrtek 29.8.2013

Ráno již vítr nefoukal, přesto byl znovu vyvěšen červený praporek. Chuť k jídlu nám to však nevzalo a tak jsem si k snídani dal listové šátečky s párečky, Dan bábovku a vafli s nutelou, Niki jen bábovku s nutelou a Marta sendviče s buličími oky a zeleninou. Po snídani šla Marta s dětmi k bazénu vedlejšího hotelu, kam jsme měli taktéž volný přístup, aby se vykoupaly alespoň v něm. Já se rozhodl pro poznávací túru po pobřeží a odhodlaně vyrazil po pláži vstříc dobrodružství. Vydal jsem se směrem na Kraněvo, celou cestu měl zabořenou hlavu před sebe do země a hledal zajímavé mušličky. Míjel jsem jeden hotel za druhým, po té zátočinu s pěkným zákoutím, další pláže a další hotely. Ke své radosti se v písku nacházely nejen hezké lastury, ale i malí, sluncem již trochu vysušení krabi. Čtyři z nich skončili v mém sáčku jakožto úžasné suvenýry, byť nepříjemně páchnoucí rybinou. Ve svém loveckém rozpoložení mi, pravda, některé detaily okolní krajiny unikly, přesto nahou ženu ležící na břiše přede mnou v písku nezaregistrovat nešlo. Nejprve jsem si řekl, že se zřejmě pletu a opaluje se pouze nahoře bez, jal jsem se proto svým zrakem pátrat po tenké šňůrce spodní části bikin zaříznuté mezi půlky opáleného zadečku. Šňůrka však nikde. To je ale odvaha, řekl jsem si a rozhlédl se kolem sebe zda jsem jediný kdo se pozastavuje nad zcela nahým tělem v písku. Jediný jsem skutečně byl, totiž jediný oblečený, jak jsem si vzápětí uvědomil po nechtěném shlédnutí několika různě vyvinutých, klátících se údů i jiných částí těl mužského i ženského pohlaví. S hrůzou mně došlo, že stojím oblečený uprostřed nuda pláže, takže jediným exotem jsem zde já. Čelo se mně mírně orosilo při představě jak se na mě vrhají nazí cizinci a strhávají ze mně svršky. Tato představa mi dodala výkonnější křídla než Red Bull a já pádil dál s očima striktně zabodnutýma na kmitající palce svých bosých nohou, aby mě snad někdo nepovažoval za šmíráka na zdravotní procházce. Proti nudismu jinak nic nemám a mít více času, možná bych se tam i zastavil a osvobozující koupání bez plavek vyzkoušel. Jen se obávám, že bych se mezi tou přehlídkou opálených těl ztrapnil. Zhruba za další půl hodinky jsem dorazil na pláž v místech kde jsem byl před 28 lety s rodiči na dovolené, na což mám velmi hezké vzpomínky. V dnešní době se pláž lišila především svojí VIP zónou. Na cestě zpět jsem se začal obávat zda jsem trochu nepřecenil svoje síly. Jakožto programátor nezvyklý jakémukoliv pohybu jsem začal velmi silně pociťovat nohy, které bylo neustále těžší vytáhnout z písku a udělat další krok. Když jsem se dobelhal na pokoj, opláchl jsem svoje nasbírané úlovky (plný pytel mušlí a 4 malé kraby k tomu) vodou a dal je sušit na balkón. Krabi byli cítit rybinou velmi silně. Konečně byl čas oběda. Dal jsem si masové kuličky se šopským salátem a utopil to ve 2 pivech. Marta měla maso na zelenině s bramborami, Niki těstoviny s masovými kuličkami a Dan si dal hned dva chody - nejprve těstoviny s rajčatovou omáčkou, následně mleté maso s bramborovými chipsy. Po obědě nás čekal relaxační program na pokoji, po kterém se dostavila chuť jít si zaplavat. Bohužel, moře bylo tentokrát samá medúza, což jsme po zkušenosti s ožehnutím nechtěli riskovat a tak jsme se nechali pouze na břehu nahazovat velkými vlnami. Při této zábavě se objevil jakýsi cizinec, který se pro změnu bavil tím, že lovil medúzy z moře a vyhazoval je na břeh do písku, kde po čase sami zahynuly, nebo jim dokonce "pomohl" probodnutím dřevěným klackem. Tento lidský hyenismum mě doslova šokoval a silně jsem litoval, že neumím dostatečně anglicky, abych se do něj mohl alespoň slovně pustit. V tu chvíli mě zcela ovládala touha vzít ten jeho klacek a vrazit mu ho do patřičných míst. Přestože mě i dceru medúzy požahaly, což byla jejich přirozená obrana, nikdy bych těmto krásným tvorům nemohl ublížit. Po této nepříjemné podívané jsme raději opustili pláž a já se s Niki vydal k sousednímu hotelu, před kterým byl bazén s volným přístupem i pro hosty našeho hotelu. Bylo to příjemné a Niki si tam našla i kamarádku z Ruska, se kterou se domlouvala výhradně posunky. K večeři jsem si dal masové placičky, klobásky a pivečko, Marta maso na žampionech s rýží, Niki rajskou s těstovinami a jako zákusek meloun a Dan těstoviny s omáčkou. Po večeři nás lákala procházka po plážové promenádě, na kterou nás opět chtěl svézt kočí od koňského povozu, který do nás hučel a snažil se usmlouvat cenu na 20 leva, pochopitelně marně. Procházka byla nádherná, objevili jsme i velké nákupní centrum složené z několika obchodů se vším možným a také lunaparkové atrakce. Vzhledem k našemu omezenému rozpočtu nám však žádné zboží nezačalo říkat pane a my se pouze dívali a kupodivu nám to vůbec nevadilo. Po návratu do hotelu nešlo vynechat každodenní zmrzlinu, po které následoval turnaj v Kanastě na pokoji. Niky při něm nechtěně zničila 2 karty. Při nočním sledování oblohy dokonce děti zpozorovaly padající meteor.

Pátek 30.8.2013

Budíček na telefonu nás budil v 6:00 hod. a my jej tentokrát záměrně neignorovali. Zatímco děti se ještě toulaly v říši snů, my s Martou vyrazili na pláž podívat se na východ Slunce. Bohužel, mraky jej trochu kazily, přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Snídaně se skládala z palačinek s nutelou pro mě, z bábovky s nutelou a kuličkami s mlékem pro Niki a Dana, zatímco Marta si dala toasty se šunkou a sýrem. Snídaně byla zřejmě vydatná, neboť nás "vyřídila" na půl dne a my se probudili v poledne s tím, že je čas na oběd. Nezbývalo tedy nic jiného než se obětovat a pokračovat ve stravovacím režimu. Mě tentokrát oslovily pouhé tři kousky kuřecího masa se šopským salátem, Marta si dala maso se zelím a brambory, Dan kuřecí kebab s brambory a Niki těstoviny s melounem. Následovala pochopitelně zmrzlina. Po obědě jsme chtěli dohnat ztracené dopoledne koupáním v moři, zvláště když byl konečně vyvěšený žlutý praporek a svítilo Slunce. Štěstí nám však nepřálo, neboť pro změnu foukal studený vítr, který nás z moře brzy vyhnal. Při cestě na břeh jsem šlápl na něco tvrdého a v domnění, že jde o nějaký hezký kámen jsem onen předmět vytáhl z vody. K mému velkému překvapení se nejednalo o kámen, ale o nádhernou lasturu velkou jako moje dlaň. Všichni jsme jí na pláži obdivovali, fotili a nic bych si nepřál více než si jí odvézt domů. Problém byl v tom, že lastura nebyla prázdná, ale stále jí ještě obýval její domácí - žijící mlž. Jelikož nepatřím k těm lidem, kteří jdou pro suvenýr z dovolené doslova přes mrtvoly, vrátil jsem tohoto živočicha i s jeho krásným domečkem zpět do moře. Snažil jsem se co nejdál do hloubky, aby nebyl vzápětí vyloven jiným turistou, který by možná takové ohledy k životu neměl. Před večeří jsme poseděli ve venkovním baru a sledovali provoz na pláži. K večeři si Niki dala opět těstoviny s melounem, zatímco my ostatní shodně lasagne. Po večeři následoval náš rituál v podobě procházky po plážové promenádě, doplněný podrobnějším prozkoumáním nákupního centra obchodního řetězce ALDO. Ke koupi zde bylo oblečení, sportovní potřeby, hračky, galanterie, obuv, zbraně, kosmetika, suvenýry, jídlo atd. atd. Našich posledních rozměněných 13 leva jsme si však šetřili na jídlo na nedělní cestu na letiště, takže i tentokrát bylo pokušení odoláno. Procházka byla zakončena tradiční zastávkou v hotelové jídelně na zmrzlinu, následovaná Kanastou před spaním.

Sobota 31.8.2013

Marta si přivstala a vyrazila na snídani před námi, ihned po otevření jídelny, aby stihla černou kávu s mlékem, která byla vždy spotřebována jako první. Děti si daly svoje oblíbené kuličky s mlékem + bábovku s nutelou a já toasty s nutelou, salámem a hroznovým vínem. Na pláži byl vyvěšený zelený praporek, což bylo vůbec poprvé za ten týden a koupání bylo skutečně fantastické. Jednou jsem dokonce šlápl na něco tvrdého, což mi ihned připomnělo mojí zkušenost s lasturou. Celý nadšený jsem tedy předmět opatrně uchopil prsty u nohy a vyzvedl si jej do ruky. Po rozevření dlaně moje nadšené očekávání vystřídal menší šok když se mi dotyčný předmět rychle rozeběhl po ruce a skočil šipku zpět do moře. Ulovil jsem totiž malého kraba, který se měl čile k světu a přestože byl skutečně roztomilý, nepochybuji o tom, že jeho klepýtka uměla hezky štípat. Skvělé koupání přerušila pouze krátká schůzka s delegátkou CK následovaná obědem, kterému vládly kuřecí stehýnka. Marta si za přílohu zvolila rýži, zatímco Niki pouze hroznové víno a rajčata. Já pro změnu zvolil makrelu a zalil jsem jí červeným vínem. Po krátkém odpočinku na pokoji následovalo opět koupání v moři, tentokrát již bez Dana, který dal přednost hraní si na tabletu. S Niki jsme stihli ještě nasbírat nějaké mušle do naší sbírky. Koupání nám vydrželo až do večeře, kterou Dan pojal poněkud netradičně. Dal si pečené kuře s bramborem a k tomu přikusoval chléb. Marta měla maso s rýží. Niki kuře s melounem a hroznovým vínem a já si dal obalovaného pangase. Na závěr nesměla chybět zmrzlina a náš poslední večer zakončila Kanasta.

Neděle 1.9.2013

Snídani opět ovládla bábovka s nutelou a toasty se salámem. Po snídani následovalo pochmurné balení, abychom před 12. hodinou definitivně opustili pokoj. Naše zavazadla byla uložena do zamčené místnosti u recepce a my vyrazili na náš poslední oběd. Já s dětmi jsme si dali bramborovou kaši s masovými kuličkami a Marta rýži s masem. Ve 14:00 hod. jsme si dali ještě svačinku - Marta mrkvovou polévku a my ostatní kopce zmrzliny. Po té již následoval přesun do baru a nekonečné čekání na autobus. Tuto nepříjemnou dobu krátilo dětem hraní si na tabletu a telefonu, nám potom čtení Legendy o Seekerovi. Jedny z posledních leva jsme utratili za sušenky. Čekání bylo o to nepříjemnější, že mě začala bolet krční páteř a léky byly zamčeny v našich zavazadlech. Když jsme na recepci byli požádat o přístup k zavadlům, byl nám odepřen a byl zahájen výslech co chceme v kufru. Po krkolomné domluvě i za pomocí posunků došlo recepční, že jde o případ bolesti hlavy a nabídla mi léky z hotelové zásoby. Naštěstí po nějaké době zabraly. Do dnešní doby však nechápu z jakého důvodu nás nechtěli pustit k vlastním zavazadlům. Autobus dorazil až v 17:25 hod. Následovala 1.5 hodinová cesta na letiště. Ve Varně, kterou jsme nyní viděli ještě za světla, mě udivilo kolik starých a polorozpadlých domů se zde nachází. Mnohdy mi čtvrtě připomínaly romská ghetta a bylo vidět, že obyvatelé žijící mimo turistická centra zřejmě bohatstvím příliš neoplývají. Odbavení na letišti probíhalo daleko rychleji než v Praze, jen já s Martou jsme měli problém při průchodu detektoru, který zuřivě pískal. Byli jsme tak podrobeni důkladnější kontrole zaměstnanci bezpečnostní kontroly s ručními detektory. Musím přiznat, že jejich ohmatávání a zasouvání prstů za kalhoty mi vůbec nebylo příjemné. Naštěstí ke kontrole tělních dutin nedošlo, takže se trauma nekonalo. Ostraha došla k závěru, že mým problémem jsou brýle(zajímavé, že v Praze nikoliv) a u Marty prstýnky, které zapoměla sundat. V celní zóně nás čekalo další dvouhodinové čekání na nástup na palubu. Oproti letišti Václava Havla zde bylo pouze pár obchůdků, takže ani nebylo jak si zkrátit čas. Nejhorší bylo, že se zde dalo platit výhradně bulharskou měnou, s čímž jsme nepočítali a Marta již téměř omdlévala hlady, což bylo při jejím počátečním těhotenství ještě horší. Naštěstí po důkladné prohlídce peněženky vypadly ještě asi 3 leva, za což se dala koupit právě 1 opékaná bageta se šunkou a sýrem. Let do Prahy proběhl bez komplikací, hladké dosednutí na přistávací dráhu proběhlo okolo 22. hodiny. O to nepříjemnější překvapení nás čekalo u pásu se zavazadly. Náš vypůjčený kufr měl uražené držadlo. Ihned jsme tedy u přepážky s reklamacemi nahlásili zjištění škody a byl nám vydán reklamační protokol s telefonním číslem na servis, kam si máme sami zavolat a objednat opravu zavazadla. Zavazadlo nám prý buď opraví a pokud to nebude možné, nahradí jej zcela novým. Tento telefonát proběhl pochopitelně až druhý den, museli jsme do servisu poslat ještě e-mail s fotografiemi zavazadla a jeho rozměry. Zhruba za měsíc nám potom kurýrní služba přivezla zcela nové zavazadlo. Kolegyni, od které jsme jej měli zapůjčené, to naštěstí nevadilo, zvláště když na tom vydělala, neboť místo asi 3 roky starého kufru dostala nový a ještě hezčí. Ten zničený nám zůstal a na uskladnění oblečení doma se ještě hodil. Spokojeni tak vlastně byli nakonec všichni. Nyní, po nahlášení způsobené škody, zbývalo již pouze zavolat si na parkoviště v Buštěhradu, aby pro nás přijeli. Dorazili do 10 minut, neboť již byli na cestě. Odvezli nás k našemu zaparkovanému autu a my tak mohli vyrazit na noční cestu domů. Tušil jsem, že to nebude snadné, ale skutečnost předčila moje očekávání. Vyráželi jsme ve 23:00 hod. a já musel zastavit hned za Prahou na první čerpací stanici, abych si koupil pořádně silnou kávu a sušenky. Během cesty se mi tak ukrutně chtělo spát a zavíraly se mi oči, že jsem měl vážné obavy zda vůbec dojedeme. Navigace nás i tentokrát vedla naprosto bezchybně, bohužel však zvolila kratší trasu a my tak asi 30 km od Hradce Králové sjeli z dálnice, abychom to vzali zkratkou a byli dříve doma. To byl ovšem zásadní přešlap. Čekala nás dobrodružná cesta samými vesnicemi a lesy, což v 1:00 hodinu ráno znamenalo jet rychlostí max. 50-70 km / hod. s vytřeštěnými oči do okolních polí a lesů, očekávajíc vpád lesní zvěře na silnici. Skutečně, tolik zajíců, srnek a jelenů, kolik se páslo okolo nás a sem tam přeběhlo přes silnici jsem snad neviděl za celý život. Domů jsme dorazili ve 2:00 ráno zcela vyčerpaní. Děti toho moc nenaspaly, neboť za pár hodin vstávaly a šly do školy, zatímco my doma vybalovali, prali a uklízeli.

Tak skončila naše první (možná i poslední) společná dovolená u moře, na kterou budeme s radostí vzpomínat celý život, neboť jsme si užili každý okamžik.

Publikováno dne 12.4.2014, fotodokumentace pořízena ve dnech 25.8.-1.9.2013.

Fotogalerie

Byli jste někdy v Bulharsku a líbilo se vám tam?

  1. Ano, byl jsem tam a líbilo se mi tam. 86
  2. Ano, byl jsem tam, ale nelíbilo se mi tam. 66
  3. Nebyl jsem tam, ale rád bych se tam podíval. 68
  4. Nebyl jsem tam a ani bych tam nejel. 83